č. 20/1957 Sb. rozh. obč., Garance
č. 20/1957 Sb. rozh. obč.
Projednání dědictví po členu jednotného zemědělského družstva.
Do soupisu dědictví je nutno zařadit i pohledávku zůstavitelky za nevrácený živý a mrtvý inventář proti jednotnému zemědělskému družstvu, i když není známo, kdy pohledávka bude družstvem zaplacena.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. října 1956, Cz 514.56.)
Zústavitelka Anna D., důchodkyně a členka JZD v D., zemřela bez závěti dne 22. listopadu 1954 a jejími dědici ze zákona jsou zletilé děti Otakar D., Karel D. a Marie K., všichni ve V.
Předmětem dědictví je mlýn a hospodářství s pozemky ve výměře asi 15 ha, na němž zústavitelka svého času hospodařila až do posledních tří let, kdy pronajala mlýn Jihočeským mlýnům a sama vstoupila s hospodářstvím, pozemky a příslušenstvím hospodářství do JZD ve V.
Státní notářství ve Vodňanech prohlásilo usnesením z 13. dubna 1955, že dědictví projedná podle obecných předpisů a že nejde o zemědělský podnik ve smyslu § 1 zák. č. 139 1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy.
V řízení pak pokračovalo a dalším usnesením z 24. května 1955 určilo ve smyslu § 330 odst. 1 o. s. ř. obecnou cenu majetku zůstavitelčina, výši pasiv a cenu čistého dědictví; opakovalo, že dědictví bylo projednáno podle obecných předpisů a že dědictví netvoří zemědělský podnik ve smyslu zákona č. 139/1947 Sb.
Nato usnesením z 21. června 1955 potvrdilo státní notářství ve Vodňanech nabytí dědictví všem třem dědicům ze zákona, každému jednou třetinou.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu, že všemi uvedenými rozhodnutími státního notářství ve Vodňanech byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Předmětem dědictví kromě mlýnských, obytných, a hospodářských budov, byly i zemědělské pozemky a zůstavitelka sama byla členkou JZD. Při této povaze dědictví musely vzniknout pochybnosti o tom, zda dědictví netvoří jednotný zemědělský podnik ve smyslu § 1 zák. č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, a zda jeho rozdělení je podle tohoto zákona přípustné. Státní notářství také tyto pochybnosti mělo a když dědicové navrhovali při jednání dne 10. února 1955, aby dědictví bylo odevzdáno do ideálního spoluvlastnictví každému jednou třetinou, vyhrazovalo si rozhodnout o povaze dědictví po slyšení zemědělského odboru rady ONV ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 139/1947 Sb. Při jednání dne 13. dubna 1955 však prohlásilo státní notářství usnesení, že se dědictví projedná podle obecných předpisů a že nejde o zemědělský podnik ve smyslu § 1 zák. č. 139/1947 Sb., neprovedlo ovšem před svým rozhodnutím žádné šetření o bližší povaze majetku, zejména neslyšelo ani zemědělský odbor rady ONV ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 139/1947 Sb. Řízení v tom smyslu nedoplnilo, ani když dědička Marie M. při jednání navrhla, aby dědictví bylo projednáno podle dílu I. zák. č. 139/1947 Sb., a ucházela se o převzetí dědictví jako zemědělského podniku s odůvodněním, že je členkou JZD a v hospodářství zůstavitelčině pracovala a v jeho obytných budovách bydlí. Státní notářství také usnesením z 24. května 1955 opakovalo v podstatě usnesení z 13. dubna…
