Input:

Zásada předvídatelnosti - legitimního očekávání Garance

30.5.2018, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.3.5 Zásada předvídatelnosti – legitimního očekávání

Mgr. Ing. Lenka Bursíková

Podle § 2 odst. 4 SŘ správní orgán dbá na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Správním orgánem přijaté řešení má být vhodné a přiměřené. Má plně odpovídat okolnostem skutkového stavu věci. Nemají být použity nepřiměřené prostředky, které okolnostem neodpovídají. Šetří se práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy dotčených osob. Zvolené řešení do nich zasahuje jen v nezbytném rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. Řešení musí být individuální, ale ve skutkově stejných případech nemají vznikat nedůvodné rozdíly.

Efektivita očekávatelného rozhodnutí

Veřejná správa je službou veřejnosti a má být vykonávána jako dobrá správa. Jen tak lze přijmout takové řešení, které situaci nejen vyřeší, ale současně napomůže požadavku efektivního výkonu veřejné správy. Řešení, které nejlépe odpovídá okolnostem případu a je přiměřené, očekávané, nezasahuje nad míru do práv a oprávněných zájmů, má šanci, že bude skutečně realizováno. Snižuje se tím i případná nespokojenost adresátů takového řešení, čímž odpadá možnost užití opravných prostředků. Zvýší se tím hospodárnost, účinnost, ale i důvěryhodnost celé veřejné správy.

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03

Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož neopominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánu veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

Kontinuita rozhodovací praxe

S obdobnými případy se má zacházet obdobně a s rozdílnými rozdílně. Má tak být respektována kontinuita práva i rozhodování a rozhodovací praxe. Rozšiřuje se tím právní jistota do oblasti předvídatelnosti řešení skutkového stavu věci. Objektivně shodné případy mají být posuzovány a řešeny shodně, jak se očekává. Objektivně odlišné případy jsou obvykle řešeny způsobem, který v sobě reflektuje právě existující objektivní rozdíly. Správní orgán má postupovat takovým způsobem, který je přiměřený okolnostem případu. Nedojde-li ke změně vnějších okolností, v řešení nesmějí vznikat nedůvodné rozdíly.

Při respektování zásady legitimního očekávání se vychází z kontinuity, ustálené praxe. Neznamená to však za žádných okolností absolutní neměnnost takové praxe. Pokud dojde ke zjištění, že dosavadní postup a řešení skutkově obdobných případů s ohledem na stav judikatury či teorie není obhajitelný, může se v dalších případech rozhodovat odlišně od stávající a dosud přetrvávající praxe. Základní nutností je však řádné a přesvědčivé odůvodnění, proč se správní orgán nyní rozhodl od ustálené rozhodovací praxe odpoutat. Rozdíly v rozhodování být mohou, ale musejí vycházet z objektivních okolností a musejí být řádně odůvodněny. Tato zásada zdůrazňuje význam individuálních a zvláštních okolností každého případu, které je třeba respektovat.

Nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 146/03.

Protože jedním ze základních ústavních principů rozhodovací činnosti státních orgánů je její předvídatelnost, nemůže Ústavní soud přijmout citovanou námitku již proto, že by odporovalo tomuto principu, jestliže by ministerstvo postupovalo ve skutkově zcela identických případech a za obsahově srovnatelné zákonné úpravy způsobem naprosto odlišným.

Sledování rozhodovací praxe správních orgánů

Zásada zakládá povinnost správním orgánům brát zřetel na to, aby při jeho rozhodování nedůvodné rozdíly nevznikaly. Tím jsou položeny základy pro předvídatelnost činnosti veřejné správy. Bezpochyby budou nuceny sledovat výsledky rozhodovací činnosti, a to jak vlastní, tak i jiných správních orgánů. Sledování rozhodovací praxe není omezeno jen na vlastní činnost, nýbrž k ustálené rozhodovací praxi správních orgánů obecně. Je povinností správního orgánu sledovat a vyhodnocovat jak vlastní rozhodovací činnost, tak i činnost správních orgánů ostatních. Tím se má zajistit i vyloučení právního partikularismu