7
Ochrana životního prostředí
Mgr. Veronika Vytejčková
Ustanovení § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, definuje životní prostředí jako "vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie." Ochrana životního prostředí podle § 9 téhož zákona "zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku.".
K ochraně životního prostředí se používají různé nástroje a prostředky, ať již technické, technologické, vzdělávací, ekonomické, nebo nástroje právní. Právo životního prostředí tvoří soubor norem, jejichž hlavním účelem je ochrana životního prostředí, popř. některé jeho složky.
NahoruÚstavní základy ochrany životního prostředí
Ústavní základ práva životního prostředí je obsažen v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen "Ústava" nebo ÚČR) a v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Preambule Ústavy deklaruje odhodlání občanů České republiky "společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství". Tato deklarace sice nemá přímý vliv na aplikaci práva životního prostředí, ale je připomínkou toho, jaké snahy a odhodlání stály u vzniku našeho státu a o jaké cíle se stát a jeho občané rozhodli usilovat. Článek 7 Ústavy dále zakotvuje povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
V Listině je životnímu prostředí věnován samostatný článek 35. Podle kterého má každý
1. právo na příznivé životní prostředí, a
2. právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
Při výkonu svých práv podle citovaného článku Listiny nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Práv v tomto článku zakotvených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádí, a kterým bude věnována pozornost v navazujících kapitolách.
S právem na příznivé životní prostředí souvisí i další lidská práva, která Listina zaručuje, a to právo na život a právo na ochranu zdraví.
NahoruOrganizace ochrany životního prostředí
S ústavně zakotvenou povinností státu chránit životní prostředí vyplývá také povinnost tuto ochranu institucionálně zajistit. Takové "zajištění" se děje prostřednictvím všech složek státní moci. Moc zákonodárná tak činí prostřednictvím své normotvorné činnosti, moc soudní prostřednictvím rozhodování sporů ve věcech životního prostředí, moc výkonná se zapojuje do ochrany životního prostředí prostřednictvím své rozhodovací činnosti a svou podzákonnou normotvorbou.
Ústřední a speciální orgány státní správy
Ústřední orgány státní správy v oblasti ochrany životního prostředí tvoří ministerstva a jiné ústřední orgány, které nepodléhají ministerstvům, ale přímo vládě. Patří k nim například Český báňský úřad a Státní úřad pro jadernou bezpečnost.
Soustavu a působnost ústředních orgánů státní správy upravuje zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů…
