Usnesení 38/2000 SbNU, sv.20, K poskytování dávek sociální péče Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 20, usnesení č. 38

II. ÚS 361/2000

K poskytování dávek sociální péče

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že současná právní úprava podrobuje soudnímu přezkumu po stránce jejich zákonnosti ta rozhodnutí správních orgánů, která správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení). U těchto správních rozhodnutí přezkoumává soud pouze, zda nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem [§ 245 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Současně není povinností přezkumného soudu nahradit použité správní uvážení svým vlastním. Součástí přezkoumání soudu je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, soud nemůže ze stejných skutkových zjištění vyvodit jiné závěry (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. II. ÚS 156/2000).

Soud dovodil zcela správně, že posuzuje-li se žadatel společně s dalšími občany podle § 4 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, poskytují se jednorázové nebo měsíčně se opakující dávky k doplnění příjmu všech společně posuzovaných osob. Tyto osoby vymezuje zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, když jako podmínku pro splnění této kvalifikace posuzovatelnosti stanoví, že tyto vyjmenované osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují své potřeby. V § 1 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti je dále stanoveno, že u občanů žijících v domácnosti, jejichž příjmy se posuzují podle zvláštního zákona společně, musí pro naplnění pojmu sociální potřebnosti splňovat stanovené podmínky každý z nich. Pojem sociální potřebnosti je pro občana naplněn tím, že jeho příjmy nedosahují částek životního minima.

Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jako základní zákon sociální péče v § 103 vylučuje z nároku na dávky osoby bez trvalého pobytu. Toto ustanovení není podmínkou sociální potřebnosti, nýbrž nároku na dávku sociální péče, vyplývající ze zákona o sociálním zabezpečení.

Ústavní soud neshledal v rozsudku krajského soudu žádné porušení ústavnosti. Je nutno přisvědčit krajskému soudu v tom, že všechny zákony zajišťující sociální péči tvoří jeden celek a vzájemně na sebe navazují. Podle § 248 odst. 3 o. s. ř. jsou však z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A o. s. ř. Celá část třetí zákona o sociálním zabezpečení - tj. sociální péče, je tedy z přezkumu, resp. z jednání soudu vyloučena, ale pouze za předpokladu, že nejde o přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 věta druhá).

Podle názoru Ústavního soudu nedošlo v projednávaném případě k porušení ústavnosti tím, že soud ve věci jednal, neboť se současně vypořádával s namítanými porušeními stěžovatelčiných základních práv a prakticky jí poskytl další ochranu jejích práv provedeným soudním přezkumem.

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 4. října 2000 sp. zn. II. ÚS 361/2000 ve věci ústavní stížnosti R. Č. proti…