Input:

č. 73/1954 Sb. rozh. tr., Garance

č. 73/1954 Sb. rozh. tr.
Trestní zákon správní, s výjimkou polního a lesního pychu, neobsahuje žádnou skutkovou podstatu obdobnou skutkové podstatě trestného činu rozkrádání národního majetku podle § 245 odst. 1 písm. a) tr. zák. Proto jakékoliv jednání s výjimkou polního a lesního pychu záležející v rozkrádání národního majetku, je-li ovšem pro společnost nebezpečné, zakládá vždy trestný čin podle citovaného ustanovení trestního zákona.
Ustanovení § 35 tr. zák. spr. chrání národní majetek proti neoprávněným disposicím pouze, pokud se národní majetek odnímá účelu, jemuž má sloužit a pokud se tím pachatel ke škodě národního majetku neoprávněně neobohatí.
(Rozhodnutí krajského soudu v Karlových Varech z 9. března 1954, 4 To 48/54.)
Obviněná jela s dětským kočárkem (v němž měla dítě) náhodou kolem starého zrušeného pivovaru v pohraničí, jehož budovy jsou značně pobořené. Na neohraženém, volně přístupném prostoru při těchto budovách podél silnice bylo umístěno množství pivních lahví, z nichž mnohé byly poškozené a rozházené. Obviněná pozorovala, že láhve si vybírají a odnášejí dospělí i děti (zřejmě na sběr), a vzala si také 50 lahví, jež naložila do kočárku, a pak je prodala v prodejně národního podniku Pramen za 100 Kčs.
Okresní prokurátor podal na ni žalobu pro trestný čin rozkrádání národního majetku podle § 245 odst. 1 písm. a) tr. zák. s tím, že láhve obviněnou odcizené byly majetkem Sběrných surovin, národního podniku.
Lidový soud v Aši uznal obviněnou vinnou přestupkem proti ochraně národního majetku podle § 35 odst. 1 tr. zák. spr. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, podle níž nevěděla, že láhve jsou majetkem národního podniku Sběrné suroviny, protože objekt bývalého pivovaru je silně pobořený, láhve byly rozházené na neohraženém, volně přístupném prostoru, mnoho lahví bylo poškozeno a nikde nebylo žádné označení, že se jedná o sklad Sběrných surovin. Z toho důvodu lidový soud nenabyl přesvědčení, že by obviněná věděla, že se jedná o majetek národního podniku a že by byla bývala srozuměna s jeho rozkrádáním. Podle přesvědčení lidového soudu nebyla tedy v souzeném případě zjištěna subjektivní stránka trestného činu rozkrádání národního majetku podle § 245 odst. 1 písm. a) tr. zák. Přesto lidový soud dospěl k závěru, že obviněná mohla rozpoznat nebo si uvědomit, že i takový majetek, který je třebas v polorozpadlém stavu a je ničen, někdo spravuje a že za něj někdo odpovídá. Obviněná žije v pohraničí již od roku 1949 a mohla si tudíž uvědomit (když sama doznává, že ministerstvo vnitřního obchodu a národní podnik Pramen mají zájem o láhve a vyzývají občany k jejich sběru), že se jedná o takový majetek, který spravuje nebo je alespoň pod dohledem některého národního výboru nebo státního nebo jiného veřejného orgánu a že se tudíž může jednat o majetek státní nebo národní, jak tomu za takových okolností bývá zejména v pohraničních okresech. Ovšem vzhledem ke stavu, v jakém se předmětné láhve nalézaly, a vzhledem k poloze pozemku, kde byly uskladněny, nelze podle názoru lidového soudu mít za to, že by nebezpečnost činu pro společnost, která je podstatným předpokladem trestného činu, byla takového rázu a intensity,