Input:

č. 15/1955 Sb. rozh. obč., Garance

č. 15/1955 Sb. rozh. obč.
Nárok na důchod družky podle § 66 písm. a) zák. o nár. poj. možno přiznat jen družce, u níž je splněna podmínka aspoň desetiletého spolužili s pojištěncem ve společné domácnosti. Ustanovení § 15 zák. o právu rod., které nevyžaduje, aby harmonické spolužití manželů bylo za všech okolností vázáno na společné užívání téhož bytu, na poměr druha a družky použít nelze.
(Rozhodnutí krajského soudu v Brně ze 16. září 1954, 12 Co 302/54.)
Státní úřad důchodového zabezpečení zamítl navrhovatelce důchod družky s odůvodněním, že její výživa byla a je zajištěna z jejího majetku, a to domu a vinice. Navrhovatelka naproti tomu tvrdila, že z domku nemá žádný výnos a že také pozemek nezajišťuje jí výživu. Navrhla proto, aby jí byl nárok na důchod družky přiznán.
Lidový soud civilní v Brně návrhu nevyhověl. Z odůvodnění: Podle § 66 zák. o nár. poj. má nárok na důchod družky družka zemřelého pojištěnce, která s pojištěncem žila aspoň 10 let do dne stmrti ve společné domácnosti a byla na něho převážně odkázána výživou, nebo družka, která žila s pojištěncem aspoň 3 léta ve společné domácnosti a je matkou dítěte, které by mělo po pojištěnci nárok na sirotčí důchod. U navrhovatelky přichází v úvahu pouze první možnost. Je tedy třeba zkoumat, zda se zemřelým druhem žila aspoň 10 let ode dne jeho smrti ve společné domácnosti a byla na něho odkázána výživou. Z výpovědí svědků soud zjistil, že navrhovatelka se k pojištěnci nastěhovala až v r. 1951 a teprv od té doby s ním žila ve společné domácnosti. Už předtím asi od r. 1942 konala mu sice různé práce, ale nebydlila v jeho domácnosti. Ustanovení § 66 zák. o nár. poj. má na mysli soužití muže a ženy ve společné domácnosti po způsobu manželském. Nelze považovat za takové soužití poměr, v němž navrhovatelka pojištěnci do r. 1951 – jak plyne z výpovědí svědků a zprávy místního národního výboru – konala jen práce, které může konat kterákoliv zjednaná síla. Také to, že pojištěnec byl – jak bylo zjištěno – po řadu let velmi vážně nemocen a že je o 30 let starší než navrhovatelka, nasvědčuje tomu, že nešlo o soužití podobné soužití manželskému. Pokud by tedy vůbec za tohoto stavu bylo možno mluvit o soužití ve společné domácnosti, jak je má na mysli § 66 zák. o nár. poj., netrvalo toto soužití 10 let, nýbrž teprv od r. 1951, tedy necelé 4 roky. K tomu musí soud přihlížet z úřední povinnosti, neboť jeho rozhodnutí musí odpovídat objektivní pravdě.
Krajský soud nevyhověl odvolání navrhovatelky a rozsudek soudu prvé stolice potvrdil.
Z