Nález 80/2009 SbNU, sv.53, K právu dítěte vyjádřit svůj názor před rozhodnutím soudu o návrhu na zrušení ústavní výchovy Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, nález č. 80

II. ÚS 1945/08

K právu dítěte vyjádřit svůj názor před rozhodnutím soudu o návrhu na zrušení ústavní výchovy

Rodinné prostředí je pro dítě prostorem svobody, a jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat zásadně nelze. Posledně uvedené platí především pro zařízení zřizovaná orgány veřejné moci, tedy především ústavní zařízení, která mají (nutně) vlastní režim, který vnucují (v souladu se zákonem) svým chovancům. Podstatné je, že v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008; aj.]. Zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv. Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je jistě nutno považovat to, že dítě není schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Při zohlednění konkrétní situace [viz nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N117/34 SbNU 223)] je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi 11. a 12. rokem života (Piaget, J. Psychologie inteligence. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970, s. 105-128) a na vrcholu výkonu je v tomto ohledu v 16 letech věku. Proto v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem. Na zákonem dané alternativy bylo tedy vždy nutno nahlížet jako na výjimky, které musí soud ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit.

V posuzovaném případě tedy byl obecný soud povinen stěžovateli s ohledem na jeho rozumový vývoj umožnit právo být slyšen přímo před soudem a nemohl se spokojit jen s konstatováním, že je mu postoj stěžovatele znám, jak se ve skutečnosti stalo.

Ústavní soud tedy ústavní stížnosti zcela vyhověl, protože obecný soud tím, že nevyslechl stěžovatele, porušil jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto bylo napadené rozhodnutí obecného soudu zrušeno.

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 2.dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 ve věci ústavní stížnosti 1. I. O. a 2. J. O. proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 28 Co 239/2008 ze dne 27. května 2008, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu matky (stěžovatelky) na zrušení ústavní výchovy nezletilého stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.