Input:

Nález 115/2002 SbNU, sv.28, K použití právní fikce při doručování písemností Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 115

II. ÚS 92/01

K použití právní fikce při doručování písemností

V případě náhradního doručování je ustanovením § 47 odst. 2 občanského soudního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).

Při náhradním doručení ve srovnání s doručením přímým se jedná v otázce použití právní fikce o situaci diametrálně odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou a právem. Vadné doručení nemůže být použitím právní fikce zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak oslabuje.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. října 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š. a V. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 27. 11. 2000 sp. zn. 5 Cmo 664/2000, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze z 31. 8. 2000 sp. zn. Sm 257/96, kterým byly jako opožděné odmítnuty námitky stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu.

I. Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000 č. j. 5 Cmo 664/2000-91 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. Sm 257/96-83 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadli stěžovatelé usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000 č. j. Sm 257/96-83 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2000 č. j. 5 Cmo 664/2000-91. Domnívají se, že jimi došlo k porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, (dále jen „o. s. ř.“). Ústavní stížnost splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. Sm 257/96, z něhož zjistil následující:

Krajský obchodní soud vyhověl návrhu vedlejších účastníků (v původním řízení žalobců) a dne 16. 5. 1996 vydal pod č. j. Sm 257/96-7 směnečný platební rozkaz, kterým stěžovatelům (v původním řízení žalovaným) uložil, aby do tří dnů ode dne jeho