Nález 115/2002 SbNU, sv.28, K použití právní fikce při doručování písemností Garance

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 115

II. ÚS 92/01

K použití právní fikce při doručování písemností

V případě náhradního doručování je ustanovením § 47 odst. 2 občanského soudního řádu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).

Při náhradním doručení ve srovnání s doručením přímým se jedná v otázce použití právní fikce o situaci diametrálně odlišnou. Pojmovým znakem právní fikce je disparita mezi realitou a právem. Vadné doručení nemůže být použitím právní fikce zhojeno, protože se osoba, jíž je doručováno, o doručované písemnosti nedozví, a účel doručení tak není reálně naplněn. Proto nelze oba typy doručování (přímé a náhradní) v daném ohledu poměřovat vztahem analogie. Je-li účelem fikce náhradního doručení posílení právní jistoty, je vyvození právní fikce doručení v situaci, kdy bylo doručováno vadně, postupem, jenž právní jistotu nechrání, ale naopak oslabuje.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 1. října 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š. a V. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 27. 11. 2000 sp. zn. 5 Cmo 664/2000, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze z 31. 8. 2000 sp. zn. Sm 257/96, kterým byly jako opožděné odmítnuty námitky stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu.