Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 74 Garance

 Nahoru[Prohlášení za mrtvého u člověka neprohlášeného za nezvěstného]

Komentované ustanovení stanovuje podmínky pro případ, kdy je prohlašován za mrtvého člověk, který nebyl předtím prohlášen soudním rozhodnutím za nezvěstného (§ 66 až § 70). Řízení o prohlášení za nezvěstného totiž není v případě nezvěstnosti osoby povinné; pokud takového řízení není třeba k ochraně práv pohřešované osoby, pak není nezbytně nutné takové řízení vyvolávat.

Právní úprava dopadající na jednotlivé případy

V případě, že má být za mrtvého prohlášena osoba, která předtím nebyla prohlášena za nezvěstnou, pak je třeba hledat základní podmínky pro prohlášení za mrtvého v § 71 a v návaznosti na něj v § 74 a § 75. Naopak v případě prohlášení za mrtvého u člověka, který byl předtím prohlášen za nezvěstného, jsou aplikovatelná jak ustanovení § 72 a § 73, tak i dále § 71 odst. 2 a § 75.

Podmínky pro prohlášení za mrtvého

Podmínky pro prohlášení z mrtvého podle komentovaného ustanovení jsou následující:

1. člověk se stal nezvěstným, tím že:
   • - opustil své bydliště,
   • - nepodal o sobě zprávu,
   • - není známo, kde se zdržuje,
2. člověk nebyl prohlášen za nezvěstného podle § 66 a násl. (s výjimkou uvedenou níže)
3. uplynula ochranná doba sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl člověk ještě naživu,
4. dosažení konce roku, ve kterém dosáhl člověk věku pětadvaceti let,
5. je osvědčeno, že lze mít důvodně za to, že člověk zemřel (§ 71),
6. f) návrh na prohlášení za nezvěstného podá osoba, která má na prohlášení právní zájem (§ 71).

Všechny podmínky musejí být splněny kumulativně.

Opuštění bydliště

Pojem bydliště je třeba vykládat v souladu s § 80 – jedná se o místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Pod pojmem opuštění bydliště nelze rozumět pouze situaci, kdy člověk opustí bydliště dobrovolně, ale i situaci, kdy se "nevyskytuje ve svém bydlišti"¹ z jakéhokoli jiného důvodu.

Nepodání zprávy

Také podmínku nepodání zprávy je třeba vykládat šířeji, než by se z gramatického znění komentovaného ustanovení mohlo zdát. Nepodáním zprávy se nerozumí pouze absence aktivity ze strany člověka, který se stal nezvěstným, ale taktéž absence jakýchkoli zpráv o tomto člověku z jiných zdrojů (od třetích osob, z médií, internetu apod.). "Jedná se samozřejmě o zprávy o osobě vztahující se k době po opuštění bydliště."²

Není o člověku známo, kde se zdržuje

Nesmí být tedy známo místo pobytu člověka. "Pobyt člověka musí být neznámý z pohledu těch subjektů, které s ním dosud vstupovaly do právního styku."³

Ochranná doba

Prohlásit člověka za mrtvého podle komentovaného ustanovení lze po uplynutí ochranné doby, jejíž délka činí minimálně sedm let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl člověk ještě naživu. Doba tedy začíná běžet od konce kalendářního roku (tj. 31. prosince) (§ 605). Takto stanovená doba je dobou minimální a soud nemusí k prohlášení za mrtvého přistoupit ihned po jejím uplynutí; v takovém případě by ale soud měl odůvodnit, proč k prohlášení za mrtvého nepřistoupil (např. že nelze mít důvodně za to, že člověk zemřel).

Poslední zpráva

Pro běh lhůty je lhostejné, kdo podal zprávu, ze které lze vyvodit, že je člověk naživu. Může to být třetí osoba nebo i nezvěstný sám. Nemusí se také jednat o zprávu výslovnou, ale o důkaz, ze kterého bude vyplývat, že člověk žil (např. se najde palubní letenka s jeho jménem, dopis, který psal, platbou z účtu apod.). Touto zprávou může být i zpráva o okamžiku, kdy nezvěstný opustil bydliště a nebylo nadále známo, kde se zdržuje, tedy zpráva o okamžiku, kdy byly naplněny podmínky pro to, aby byl člověk považován za nezvěstného.

Věk

Minimální věk pro prohlášení za mrtvého u člověka, který nebyl prohlášen za nezvěstného, činí dvacet pět let, respektive doba končí ke konci roku, ve kterém člověk tohoto věku dosáhl. Tento věk se odvíjí od lhůty stanovené pro nezletilé, kteří se stali nezvěstnými před dovršením osmnáctého roku věku. Toto pravidlo se nevztahuje na osoby, které byly prohlášeny za nezvěstné. U nich lze docílit díky kratší ochranné lhůtě (§ 73) v kombinací s emancipací (§ 37) nebo uzavřením manželství (§ 672) prohlášení za mrtvého dříve (viz výklad k § 66 a § 73).

I přesto, že jsou naplněny výše uvedené podmínky, musí soud navíc ještě zjišťovat, zda lze mít důvodně za to, že člověk zemřel. Důvody "mohou záviset na vnějších dějích (okolnosti, za nichž nastala nezvěstnost), tak se vztahovat k vnitřním záležitostem života člověka (např. jeho věk či zdravotní stav)".⁴ Smrt musí být pravděpodobná. Blíže k tomu viz výklad k § 71.

Judikatura

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 762/2011 ze dne 28. března 2012

Nejvyšší soud však k institutu prohlášení za mrtvého judikoval, že za mrtvého může soud prohlásit i nezvěstného, lze-li se zřetelem např. k věku osoby v době, kdy se stala nezvěstnou, k době nezvěstnosti a k dalším okolnostem soudit, že nezvěstný již nežije. Toto prohlášení za mrtvého tedy nevychází ze zjištění smrti, ale ze závěru o vysoké pravděpodobnosti, že nezvěstný již nežije. Dovolací soud dále vyložil, že několikaletá nezvěstnost osoby, aniž by během celé této doby byl zaznamenán jakýkoliv…