Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 650 Garance

 Nahoru[Stavení promlčecí lhůty při bezprávné výhrůžce a lstivém omylu]

Komentované ustanovení poskytuje ochranu věřiteli a určuje, že dochází ke stavení promlčecí lhůty po dobu, kdy:

1. je věřiteli bezprávnou hrozbou bráněno uplatnit právo,
2. je věřitel dlužníkem nebo osobou dlužníkovi blízkou za účelem neuplatnění práva lstivě uveden v omyl.

Pravidlo uvedené v komentovaném ustanovení je odrazem zásady, že jsou zakázána ujednání odporující dobrým mravům (§ 1 odst. 2), a dále odrazem zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, jakož i z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6). "Kategorii dobrých mravů pojímá občanský zákoník jako obecnou, neboť dobré mravy tvoří základ celého soukromého práva a soukromé právo z nich vyvěrá jako celek."¹ Z tohoto důvodu může být i námitka promlčení shledána jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2108/2012, 20 Cdo 595/2010, 28 Cdo 5014/2009, 25 Cdo 3319/2013, podobně též rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 643/04, I. ÚS 718/11).

Judikatura

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3653/11

Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].

Bezprávná výhrůžka (vis compulsiva)

Stavení promlčecí lhůty ve smyslu komentovaného ustanovení může způsobit pouze bezprávná výhrůžka. Bezprávnou výhrůžkou ve smyslu § 587 je "hrozba tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu". Může se jednat jak o hrozbu fyzického či psychického násilí směřující přímo proti osobě věřitele či osobě věřiteli blízké, tak i o hrozbu směřující proti jiné hodnotě, která je pro věřitele či osobu věřiteli blízkou významná (např. směřující vůči majetku věřitele, jeho morální či osobní integritě apod.). Zároveň se musí jednat o výhrůžku, "kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou vyhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost." (Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1375/2006-179, ze dne 21. 12. 2006)²

Ve své podstatě tedy bezprávná výhrůžka je okolností vylučující svobodnou vůli jednající osoby, v tomto případě věřitele, který kvůli použití bezprávné výhrůžky nebude schopen právo uplatnit včas nebo se rozhodne kvůli výhrůžce jej neuplatnit. "Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. (...) Právní úkon (pozn. nyní právní jednání – v tomto případě neuplatnění práva) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu, anebo od třetí osoby. Pochází-li výhrůžka od třetí osoby, jde o bezprávnou výhrůžku způsobující neplatnost vynuceného…