Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 636 Garance

 Nahoru[Promlčení práva na náhradu škody nebo jiné újmy]

"Povinnost nahradit škodu lze považovat za základní reparační nástroj",¹ kdy strana povinná k náhradě škody musí straně oprávněné vyrovnat újmu jí způsobenou.

Pojem škoda či jiná újma

"Škodou nebo jinou újmou je penězi vyčíslitelná ztráta na jmění, jakož i právo na odškodnění za protiprávní zásah do nemajetkové hodnoty, jestliže zákon právo na peněžité odškodnění takové nemajetkové újmy přiznává (§ 2894)."²

Pojem újma tedy v sobě zahrnuje jak škodu majetkovou, tak i újmu nemajetkovou.

Pod pojmem škoda, který je užíván komentovaným ustanovením, je třeba myslet pouze újmu majetkovou; ta představuje vyčíslitelnou ztrátu na jmění (§ 495 – jměním se rozumí souhrn majetku a dluhů osoby). Majetková škoda je tak jednoznačně vyjádřitelná v penězích (kvantifikace škody). Pojmem "jiná újma" má komentované ustanovení na mysli újmu nemajetkovou. Ta se v souladu s § 2894 odst. 2 odčiňuje pouze tehdy, pokud její odčinění bylo ujednáno nebo pokud tak stanoví zákon.

Obecné právo na náhradu škody

Obecně platí, že se majetková újma nahrazuje především uvedením do předešlého stavu (§ 2951). Pokud není uvedení do předešlého stavu možné, anebo žádá-li to poškozený, poskytuje se náhrada v penězích (§ 2951). Nahrazuje se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Pokud by skutečná škoda spočívala ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil anebo mu poskytl náhradu (§ 2952).

Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním; zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jiný způsob poskytnutí zadostiučinění skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (§ 2951 odst. 2).

Zvláštní pravidla platí pro poskytování náhrady při újmě na přirozených právech člověka (viz komentář k § 2956).

Subjektivní lhůta

Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody je podle § 629 tříletá a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a osobě povinné k její náhradě (§ 620 odst. 1). Rozhodný pro počátek běhu subjektivní lhůty je okamžik, kdy se poškozený dozví o poslední podmínce. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Subjektivní promlčecí lhůta "... začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o škůdci. Za splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975)."³ K subjektivní promlčecí lhůtě a jejímu běhu ve vztahu k právu na náhradu škody blíže komentář k § 620.

Objektivní promlčecí lhůty

Komentované ustanovení stanoví pravidla běhu pouze objektivních promlčecích lhůt pro uplatnění práva na náhradu škody nebo jiné újmy, a to navíc ještě s výjimkou:

−práva na náhradu z újmy na svobodě, životě a zdraví, u něhož běží pouze lhůta subjektivní (§ 629) – výklad viz níže,

−práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939, u něhož je objektivní promlčecí lhůta stanovena v § 637 – viz výklad k § 637.

"Pro kombinaci lhůt se subjektivně a objektivně stanoveným počátkem platí, že právo se promlčí vždy v té lhůtě, která uplyne dříve."⁴ (Blíže výklad k § 609 a § 629.) Objektivní i subjektivní promlčecí lhůta běží každá samostatně a jejich běh je vzájemně nezávislý.

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3266/2008 ze dne 11. března 2010

Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit. Argumentace žalobce, že v daném případě sám nic nezanedbal, proto vyložené zásady nemodifikuje.

Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty

Objektivní promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla, "tj. ode dne, kdy se škoda nebo jiná újma projevila".⁵ Pro počátek běhu objektivní lhůty je proto zcela lhostejné, zda se poškozený dozví o vzniku škody a kdo za ni odpovídá. Tím se stanovení okamžiku běhu objektivní promlčecí lhůty liší od koncepce uvedené v § 106 odst. 2 ObčZ, která vázala počátek běhu promlčecí lhůty již na "den, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda".⁶ Den, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda, však nemusel být totožný se dnem, kdy se škoda projevila. Naopak tyto dny mohly být od sebe značně vzdálené, což se jevilo pro poškozeného nespravedlivé. Tento právní lapsus napravila judikatura, která dovodila, že škodní událost v sobě "zahrnuje podle teorie i ustálené soudní praxe (NS sp. zn. Cz 20/40) nejen porušení právní povinnosti – protiprávní úkon (srov. § 398 ObchZ) – či zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, nýbrž i vznik škody samé".⁷ Nová právní úprava tento problém napravila.

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 490/2006 ze dne 20. března 2008

Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 OZ) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Pojem události, z níž škoda vznikla, však zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990). Z hlediska ustanovení § 106 odst. 2 OZ nelze totiž událost, z níž škoda vznikla, ztotožňovat jen se škodnou událostí, neboť tak by objektivní promlčecí doba mohla začít běžet dříve, než ke škodě na majetku vůbec došlo, popř. škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby nebo by nemusela vzniknout vůbec (srov. 33 Odo 477/2001).

Opakované nebo pokračující působení škodní události

Sporný může být počátek objektivní promlčecí doby v případě opakovaného či pokračujícího působení téže škodní události. V takovém případě se může totiž jednat buď o nedělitelný nárok nebo o více samostatných nároků. "O samostatné nároky na náhradu škody se jedná, jestliže vedle již vzniklé škody vznikly později z téže škodní události další následky, které znamenají další škodu, jejíž náhradu nebylo možno dříve požadovat, protože ještě tyto následky (tj. škoda) neexistovaly (srov. např. R 38/1975)." (Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2749/2004 ze dne 18. října 2005)

Narůstající škoda

Podobně je třeba za samostatné nároky na náhradu škody "nutno považovat nároky ze dvou i více oddělitelných škodných událostí, a to i když jde o opakování téhož porušení právní povinnosti mezi týmiž subjekty (např. dvěma oddělitelnými neoprávněnými zásahy škůdce proti majetku téhož poškozeného). Z hlediska promlčení nelze proto považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky, k jejichž uplatnění začíná plynout promlčecí doba, jakmile se poškozený o vzniklých škodách dověděl." (Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 19/74; R 38/1975)

Délky objektivních promlčecích lhůt

Komentované ustanovení v souvislosti s promlčením práva na náhradu škody upravuje dvě délky objektivních promlčecích lhůt:

1. patnáctiletá objektivní promlčecí lhůta, která je zakotvena v odst. 2) komentovaného ustanovení – tato lhůta se aplikuje v případech, kdy:

−škoda nebo újma byla způsobena úmyslně,

−škoda nebo újma byla způsobena v důsledku úplatkářství,

1. desetiletá promlčecí objektivní lhůta, která je zakotvena v odst. 1 komentovaného ustanovení – jedná se o lhůtu obecnou, která se aplikuje v ostatních případech.

Škoda nebo újma způsobená úmyslně

Pro případy škody nebo újmy způsobné úmyslně stanoví NOZ delší, tedy patnáctiletou objektivní promlčecí lhůtu. Při posuzování zavinění tradičně vycházejí soudy z definice zavinění podle hmotného práva trestního. "Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, ze subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Jde–li o úmysl, platí buď, že škůdce věděl, že škodu způsobí, a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl)." (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 599/2006 ze dne 30. června 2008)

Úmyslné zavinění

"Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003]. Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit." (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 ze dne 25. září 2013)

Nedbalostní zavinění

"Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) [srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003]. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o ‚přiměřené‚ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly." (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 ze dne 25. září 2013).

Škoda nebo újma způsobená v důsledku úplatkářství

Patnáctiletá objektivní promlčecí lhůt je aplikovatelná i v případech, kdy byla škoda nebo újma způsobena korupčním jednáním. Korupční jednání je komentovaným ustanovením definováno jako porušení povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku někým jiným, než je poškozený, nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného. "Jde o ustanovení původně upravené v § 106 odst. 3 ObčZ 1964, doplněné zákonem č. 136/2002 Sb., s cílem sladit právní úpravu občanského zákoníku s Občanskoprávní úmluvou o korupci přijatou 4. 11. 1999 ve Štrasburku pod záštitou Rady Evropy."⁸

Rozhodné pro posouzení, co bude považováno za korupční jednání, bude to, zda takové jednání bude naplňovat znaky trestného činu (přijetí úplatku – § 331 TZ, podplácení – § 332 TZ, nepřímého úplatkářství – § 333 TZ). V souladu s § 135 odst. 1 OSŘ platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal. Pokud takové rozhodnutí soudu neexistuje (nebylo vedeno trestní řízení nebo ještě nebylo pravomocně ukončeno), pak může i civilní soud posoudit, zda došlo ke spáchání trestného činu. Tak tomu bude zejména v případech, kdy trestní řízení ještě nebylo ukončeno a z důvodu hrozby promlčení (většinou z důvodu nebezpečí promlčení v důsledku běhu subjektivní promlčecí lhůty) poškozený podá nezávisle na výsledku řízení trestního civilní žalobu.

Škoda vzniklá z újmy na svobodě, životě nebo zdraví

Jak bylo již uvedeno výše, tak u práva na náhradu újmy na svobodě, životě a zdraví běží pouze tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 620 odst. 1). "Tento přístup je odůvodněn mimořádnou hodnotou chráněných statků, kdy není možné připustit, aby se právo na náhradu újmy na některém z těchto statků promlčelo dříve, než se dotčená osoba dozvěděla (resp. dozvědět měla a mohla) o újmě a osobě povinné k její náhradě."⁹

Jedná se tedy o zvláštní ochranu těchto osobnostních práv; tato ochrana je však poskytována pouze těm nejdůležitějším statkům, tedy svobodě člověka, jeho životu a zdraví. Ostatní osobnostní práva takto chráněna nejsou a bude pro ně platit objektivní promlčecí lhůta uvedená v odst. 1 a odst. 2 komentovaného ustanovení. Zvláštní subjektivní lhůta je stanovena pro náhradu újmy na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný (§ 622).

Judikatura

1. Promlčení práva na náhradu škody z důvodu nečinnosti advokáta

Rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 948/2007 ze dne 11. března 2009

Obdobně v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaném ve Sbírce soudních…