Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 496 Garance

 Nahoru[Věci hmotné a nehmotné]

V § 496 a násl. zákonodárce do textu zákona zařazuje (některé) členění věcí, což je novinkou oproti předchozí úpravě, která obsahovala pouze vymezení věcí movitých a nemovitých (srov. § 119 ObčZ).

Podle důvodové zprávy zákonodárce hodlal do textu zákona v § 496 vtělit definici pouze jednoho pojmu z páru s tím, že obsah druhého pojmu "lze spolehlivě zjistit argumentací a contrario".¹

Navzdory této proklamaci v důvodové zprávě je ovšem v komentovaném ustanovení obsažena jak definice pojmu věc hmotná (odst. 1), tak definice pojmu věc nehmotná (odst. 2). Není jasné, co zákonodárce vedlo k tomu, že se hned u prvního definovaného institutu odchýlil od úmyslu, který zjevně podle důvodové zprávy původně měl. S ohledem na obsah důvodové zprávy lze nicméně alespoň dovodit úmysl zákonodárce ve vztahu k výkladu komentovaného ustanovení.

U hmotných i nehmotných věcí, jak jsou definovány v § 496, musí být vyjma podmínek uvedených v komentovaném ustanovení splněny podmínky pro to, aby věc vůbec byla věcí v právním smyslu, tzn. musí jít o entitu odlišnou od osoby a musí sloužit potřebám lidí (srov. § 489 a komentář k němu). Tuto podmínku je nutno pomyslně vytknout před závorku ve vztahu ke všem definicím uvedeným v § 496 až § 501.

Hmotné věci

Hmotnou věc zákonodárce v prvním odstavci komentovaného ustanovení definuje jako:

• ovladatelnou část vnějšího světa, která

• má povahu samostatného předmětu.

Jedná se o podmínky tradičně uváděné právní teorií a při absenci výslovného vymezení v textu zákona též dovozené judikaturou (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001, či rozsudku ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003).

Co se týká první podmínky, ovladatelnost věci je logickou podmínkou k tomu, aby s věcí mohlo být vůbec disponováno. Ovladatelností je třeba rozumět způsobilost věci být ovládána, nikoliv to, zda v konkrétním případě věc skutečně ovládnutá je.

Ovladatelnost je tedy třeba posuzovat jako objektivní kategorii, navíc ji nelze vyžadovat absolutně, postačuje ovladatelnost "v převažující části" věci. Ani dočasná neovladatelnost (například aktuálně porouchaný dopravní prostředek v provozu, případně neovladatelný dopravní prostředek na vozovce pokryté náledím) nezpůsobuje, že by věc pozbyla podmínku ovladatelnosti (a charakter věci v právním smyslu).²

Věc, která není ovladatelná (není způsobilá ovládnutí), z povahy věci nemůže být předmětem právních vztahů, nemohou se k ní upínat věcná práva atd. Je-li splněna podmínka jejich ovladatelnosti, přiměřeně se ustanovení o hmotných věcech aplikují též na přírodní síly, s nimiž se obchoduje (srov. § 497 a komentář k němu).

Druhá podmínka (povaha věci jako samostatného předmětu) je splněna, pokud věc není součástí (srov. § 505 a násl.) ani příslušenstvím (srov. § 510 a násl.) jiné věci.

Rozlišení, zda se jedná o samostatnou věc, či součást (příslušenství) jiné věci, má význam mj. pro posouzení, zda se k věci upínají věcná práva (zatímco věc může být předmětem věcných práv, její součást samostatně nikoliv). Naopak předmětem obligačních práv mohou být jak samostatné věci, tak pouze jejich součásti.

Nehmotné věci

Nehmotnou věc zákonodárce v § 496 odst. 2 definuje kruhem, když uvádí, že jsou jí:

1. práva, jejichž povaha to připouští,
2. ostatní věci bez hmotné podstaty.

Je zřejmé, že zákonodárce ve druhém odstavci komentovaného ustanovení neměl v úmyslu definovat nehmotnou věc jinak, než jako takovou věc v právním smyslu, která nevyhovuje definici hmotné věci uvedené v předchozím odstavci (srov. též důvodovou zprávu k ustanovení § 496³).

Práva, jejichž povaha to připouští, jsou typickým příkladem nehmotné věci, a jestliže je zákonodárce v § 496 odst. 2 výslovně zmiňuje, lze se domnívat, že to činí právě pro názornost představy adresáta práva o tom, co konkrétně pod pojmem nehmotné věci rozumět. Jiné (logické) vysvětlení obsahu § 496 odst. 2 se zřejmě nenabízí.

V souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 2 ve spojení s důvodovou zprávou proto dovozujeme, že nehmotnou věcí je ta věc, která nevyhovuje definici věci hmotné podle § 496 odst. 1.

Práva, jejichž povaha to připouští, jsou práva relativní, tj. ta práva, která lze převádět na jiného (s nimiž lze disponovat). U osobních a osobnostních práv jejich povaha nepřipouští, aby s nimi bylo disponováno.

Vyjma práv, jejichž povaha to připouští, jsou nehmotnou věcí například know-how, předměty duševního vlastnictví, zaknihované cenné papíry, obchodní podíl apod.

Význam členění věcí na hmotné a nehmotné

Členění věcí má význam nejenom teoretický, ale též praktický, neboť ovlivňuje možnost aplikace…