Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 46 Garance

 Nahoru[Smlouva o nápomoci]

Společný komentář pro § 45 a § 46

Nápomoc při rozhodování je jedním z podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat. "Úkolem právní úpravy je zajistit zdravotně postiženému dostatečnou míru možnosti svobodně jednat na základě jeho vůle a možností."¹

Nápomoc při rozhodování byla začleněna do českého právního řádu na základě toho, že Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva"). Na základě Úmluvy se Česká republika zavázala zavést do právního řádu taková opatření, která "umožní osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou potřebovat při uplatňování svéprávnosti."²

Náhradní rozhodování x podporované rozhodování

Nápomoc při rozhodování je podpůrným opatřením, které má přednost před omezením svéprávnosti (§ 55), které představuje výrazný zásah do práv člověka a taktéž před zastoupením členem domácnosti (§ 49). Omezení svéprávnosti a zastoupení členem domácnosti představuje formu náhradního rozhodování – člověk stižený duševní poruchou se nerozhoduje sám, nýbrž za něj jedná zástupce/opatrovník. Při nápomoci při rozhodování naopak jedná člověk postižený duševní poruchou sám (svým jménem) a k tomuto jednání je mu podpůrcem poskytována podpora. Jedná se o formu podporovaného rozhodování.

Samotná duševní porucha totiž není dostatečným důvodem pro omezení svéprávnosti; důvodem je až stav, kdy bez omezení svéprávnosti člověku hrozí závažná újma a nejsou dostatečná, vzhledem k zájmům posuzovaného člověka, mírnější a méně omezující opatření. Omezení svéprávnosti představuje ultima ratio; přednost by tak měla mít právě podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti), která jsou mírnější a méně omezující. Soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti rozhodnout také o schválení smlouvy o nápomoci a schválení zastoupení členem domácnosti. V rozsudku o omezení svéprávnosti musí soud vždy odůvodnit, proč nezvolil některé z mírnějších opatření.

Formální a neformální podpora

Je zcela běžné, že člověk jedná na základě rad svých blízkých a přátel (neformální podpora). Nápomoc při rozhodování naopak představuje formalizovanou formu podpory – k podpoře dochází na základě smlouvy mezi podpůrcem a podporovaným, která stanoví základní práva a povinnosti obou smluvních partnerů. To neznamená, že by podporovaný nemohl využívat i neformalizovanou formu podpory. Poskytnutí podpory podpůrcem totiž vždy vyžaduje souhlas podporovaného, a to i po uzavření smlouvy o nápomoci. Pokud si podporovaný asistenci podpůrce při daném právním jednání nepřeje, nemůže mu být podpůrcem vnucována.

Podpora

Podporou je třeba rozumět:

1. nápomoc radami,
2. zajišťování potřebných údajů a sdělení,
3. asistence při sjednávání a uzavírání právních jednání.

Rozsah poskytované podpory je věcí uzavřené smlouvy mezi podpůrcem a podporovaným (viz dále).

Duševní porucha

Základní podmínkou pro uzavření dohody o nápomoci při rozhodování podle komentovaného ustanovení je existence duševní poruchy, která podporovanému působí obtíže při rozhodování. Pro jiné omezení, např. nepohyblivost, nemůže být smlouva o nápomoci při rozhodování podle komentovaného ustanovení uzavřena (respektive i zdravý člověk může takovou smlouvu uzavřít, ale taková smlouva by se neřídila komentovaným ustanovením). Pokud by to bylo nezbytné k ochraně zájmů člověka nebo ve veřejném zájmu, lze člověku, který trpí jiným handicapem než duševní poruchou, ustanovit opatrovníka podle § 465.

"Duševní porucha je označení pro některé psychické procesy projevující se negativně v myšlení, prožívání a chování člověka."³ Na rozdíl od omezení svéprávnosti se však může jednat i o poruchu, která má přechodný charakter, tedy o poruchu krátkodobou. Protože smlouva o nápomoci při rozhodování (§ 50) nabývá účinnosti až dnem, kdy ji schválí soud, musí být soudu existence duševní poruchy prokázána. Nebude zřejmě nezbytně nutné nařizovat znalecký posudek, na jehož základě bude duševní porucha zjištěna, ale dostatečným bude i odborné vyjádření ošetřujícího lékaře psychiatra. Odborné vyjádření bude dostatečným tehdy, pokud budou závěry o duševní poruše podpořeny i dalšími důkazy a nebude ze strany ostatních účastníků řízení její existence rozporována. Z posudku či odborného vyjádření musí být zřejmé, že duševní porucha působí člověku potíže, "které třeba i nárazově, avšak opakovaně omezují podporovaného ve schopnosti adekvátně právně jednat a rozhodovat v přiměřené době, případně pro trvale se projevující duševní poruchu, která snižuje rozumové, ovládací a rozpoznávací schopnosti podporovaného do podprůměru (§ 4 odst. 1)".⁴ Na druhou stranu se musí jednat o potíže, které zcela neznemožňují člověku se rozhodovat – jeho rozhodovací schopnost musí být pouze snížená (např. mu rozhodování trvá delší dobu). Takový stav může být zapříčiněn nejenom duševní nemocí, ale i duševní poruchou způsobenou věkem, požíváním alkoholu a jiných omamných a psychotropních látek. Zároveň se musí jednat o duševní poruchu, která ponechává člověku "... schopnost nápomoc přijmout. (...) Nemělo by totiž žádný význam, aby byla uzavřena smlouva o nápomoci, pokud by podporovaný jednal vždy sám bez ohledu na pomoc podpůrce, která by byla v zájmu podporovaného."⁵

Osoba podpůrce

"Podpůrcem může být blízký příbuzný, přítel nebo jiný člověk, který má zájem o člověka, který potřebuje pomoc. Musí být zletilý a schopný podporu poskytnout."⁶ Není vyloučeno, aby osobu podpůrce vykonávala právnická osoba, zejména pak právnická osoba, která má na starosti různé formy sociální podpory. Soud však musí při schvalování smlouvy o nápomoci vždy zkoumat, zda podpůrce je podpory schopen a zda je podpora pro podporovaného přínosná.

Člověk může mít ujednány smlouvy o nápomoci i s několika osobami – a to buď tak, že se povinnosti těchto osob budou krýt (podporovaný si pak může vybrat, kterého podpůrce pro danou věc zvolí) nebo budou povinnosti mezi podpůrce rozděleny (pro určitá…