Input:

č. 40/1961 Sb. rozh., Garance

č. 40/1961 Sb. rozh.
Zákon o právu rodinném vyjadřuje zásadu, že snoubenci mají vstupovat do manželství s plnou odpovědností, jak vůči sobě, tak i vůči společnosti. Důvodem rozvodu nemůže být neuvážené uzavření manželství.
(Rozhodnutí městského soudu v Praze z 23. března 1961, 11 Co 178/61)
Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl návrh manželky na rozvod manželství v podstatě z těch důvodů, že účastníci (navrhovatelka 18letá, odpůrce 19letý), uzavřeli sňatek naprosto nerozvážně, po 14denní známosti, a během dvouměsíčního soužití nemohli se ani poznat jako lidé, ani poznat přesně své zájmy, ani nalézt shodu v intimním soužití. Soud se pozastavil i nad tím, že účastníci jsou zřejmě toho názoru, že jejich manželství bude hladce zrušeno rozvodem, na pouhou jejich žádost, ač takový postup se naprosto příčí zákonu a trpět ho, by nadto znamenalo vzbuzovat v mladých lidech neodpovědný přístup k rozhodnutí o uzavření sňatku.
Proti rozsudku se odvolali oba manželé a tvrdí, že jejich rozchod je naprosto definitivní, přiznávají, že k uzavření sňatku přistupovali zcela nerozvážně, mají však za to, že by z hlediska společnosti nebylo správné, aby za svůj nerozvážný čin měli pykat celý život. Odpůrce mimo jiné tvrdil i to, že navázal novou známost s jinou ženou, s kterou hodlá uzavřít sňatek.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu první stolice potvrdil.
Odůvodnění:
Náš zákon stanovící podmínky rozvodu vyjadřuje zásady socialistické morálky, posuzuje vztahy mezi mužem a ženou v manželství nejen na základě skutečné a úplné rovnoprávnosti, ale i z toho hlediska, že vstupem do manželství bere na sebe snoubenec povinnost nejen vůči druhému snoubenci, nýbrž i vůči celé společnosti. Ta však má zájem na tom, aby manželství bylo trvalým životním společenstvím muže a ženy, právě proto, že tvoří základ rodiny, která pak má sloužit nejen zájmům jejích členů, nýbrž i prospěchu společnosti v souladu s jejím pokrokovým vývojem (srov. preambuli k zákonu o právu rodinném). Proto zákon nemůže trpět, aby zrušení tohoto svazku, který je založen na zásadě dobrovolnosti, bylo dáno jen do vůle těch, kteří ho takto dobrovolně uzavřeli. I když manželé jsou shodni ve svém rozhodnutí na rozvod, musí proto soud zkoumat, zda jsou zde důvody, pro které je možno tuto zásadu o trvalosti manželského svazku prolomit, totiž, zda jest zde hluboký a trvalý vztah z důležitých příčin, který nedovoluje v manželství setrvat.
Zákon ovšem předpokládá, že snoubenci vstupují do manželství skutečně odpovědně, to je s vědomím všech povinností z toho vzcházejících i s upřímnou vůlí tyto povinnosti čestně a poctivě plnit. že se účastníci proti této zásadě hrubě provinili a jednali naprosto neodpovědně, připouštějí sami. Jde tedy jen o to, jaký význam má tato skutečnost pro povinnost dalšího setrvání ve svazku, který podle názoru účastníků byl - v nejlepším případě - omylem, podle jejich postoje spíše jen zábavnou episodou.
S účastníky je třeba zcela souhlasit v tom, že na nich nemůže společnost žádat, aby za svůj neuvážený krok trpěli celý život. O to také nejde a rozhodně by se míjelo svým cílem rozhodnutí nepovolující rozvod, jež by mohlo být chápáno jako sankce za nerozvážné uzavření manželství.
Skutečnost, že