č. 131/1954 Sb. rozh. obč., Garance
č. 131/1954 Sb. rozh. obč.
Přiměřenost zaměstnání (§ 63 odst. 3 zák. o nár. poj.) je třeba posuzovat stejně ať jde o zánik nároku na invalidní důchod podle § 91 odst. 2 zák. o nár. poj. nebo o zánik podle § 2 odst. 2 vl. nar. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění.
Hlediska rozhodná pro posouzení přiměřenosti jiného zaměstnání.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 28. června 1954, Cz 14/54.)
Státní úřad důchodového zabezpečení odňal navrhovateli dnem. 12. června 1953 invalidní důchod s odůvodněním, že již není invalidní podle § 63 zák. o nár. poj.
Lidový soud civilní v Praze vyhověl opravnému prostředku navrhovatele a přiznal mu invalidní důchod od 12. června 1953 nadále. Zjistil na podkladě posudku soudního znalce lékaře, že se navrhovatelův zdravotní stav sice zlepšil, takže je schopen výkonu lehčích pomocných prací, nikoli však na tolik, aby mohl vykonávat původní své zaměstnání vyučeného pekařského dělníka. Považoval proto nárok navrhovatele, který je dnes zaměstnán jako skladník, na důchod se zřetelem k § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, nadále za oprávněný, poněvadž lehčí práce pomocné nelze považovat za zaměstnání přiměřené jeho původnímu povolání vyučeného pekařského dělníka.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudkem lidového soudu byl porušen zákon, rozsudek ten zrušil a vrátil věc lidovému soudu, aby o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Z odůvodnění:
Navrhovatel je podle zjištění lidového soudu pracujícím invalidním důchodcem. O zániku jeho nároku na důchod platí proto ustanovení § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění. Podle tohoto ustanovení nezanikne nárok na invalidní důchod ani když si důchodce vydělává v zaměstnání víc než polovinu průměrného ročního výdělku, z něhož byl důchod vyměřen, leč by se zdravotní stav důchodce zlepšil tak, že už není invalidní. Zanikl by tedy nárok navrhovatele na důchod jen v případě, že by se jeho zdravotní stav ve srovnání se stavem, jaký byl v době přiznání důchodu, zlepšil a to ovšem do té míry, že už ho nelze považovat za invalidního.
Lidový soud nenabyl přesvědčení, že ke zlepšení v takové míře došlo. Při zkoumání této otázky postupoval sice správně, když po zjištění, že navrhovatel je neschopen výkonu svého zaměstnání vyučeného pekařského dělníka, se dále zabýval otázkou, zda navrhovatel může vykonávat jiné zaměstnání přiměřené. Závěr, k němuž dospěl, nemá však dostatečnou oporu ve skutkovém stavu, který byl ve věci zjištěn. Navrhovatel je vyučený pekař a řidič motorových vozidel. Podle posudku soudního znalce lékaře nastalo v jeho zdravotním stavu od r. 1941, kdy mu byl důchod přiznán, podstatné zlepšení. Jeho výdělečná schopnost je nyní podle znalcova dobrozdání snížena pro zaměstnání skladníka, které vykonává, o 40 %, takže v něm může vydělat víc než polovinu svého průměrného ročního výdělku. To platí i pro jiné pomocné práce.
Lidový soud nepokládal zaměstnání skladníka za přiměřené zaměstnání vyučeného pekařského dělníka, poněvadž prý není…
