Input:

R 88/1957 (tr.); Garance

č. 88/1957 Sb. rozh. tr.
Směrnice plena nejvyššího soudu k výkladu § 227 odst. 1 tr. ř.
(Rozhodnutí plena nejvyššího soudu z 21. října 1957, Pis 6/57.)
Zásada bezprostřednosti a ústnosti zakotvená v ustanovení § 2 odst. 9 tr. ř. zabezpečuje, aby soud mohl hodnotit důkazy podle vnitřního přesvědčení soudců, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu. Tyto základní zásady trestního řízení je nutné v praxi soudů bezpodmínečně dodržovat. Poznatky, které nejvyšší soud získal sledováním praxe soudů při předvolá vání svědků a provádění důkazů u hlavního líčení však ukazují, že některé soudy nesprávně pochopily tuto zásadu. Předvolávají k hlavnímu líčení nadměrný počet svědků, zbytečně odročují hlavní líčení a porušují zásadu procesní ekonomie, což má za následek průtahy v trestním řízení, neúměrné zvyšování nákladů trestního řízení zálohovaných státem [§ 165 odst. 1 písm. c) tr. ř.) a v neposlední řadě i zbytečné ztráty ve společenské výrobě.
Jedna z hlavních příčin těchto nedostatků soudní praxe spočívá v tom, že v praxi není správně chápáno ustanovení § 227 odst. 1 tr. ř, že je ho používáno formalistický a v rozporu s duchem a smyslem trestního řádu.
V § 227 tr. ř. jsou uvedeny výjimky ze zásady ústnosti vyjádřené v § 2 odst. 9 tr. ř.
Výjimky ze zásady ústnosti rozděluje toto ustanovení do dvou skupin:
V prvé z nich je důvodem určitý procesní význam dokazovaných skutečností (§ 227 odst. 1 tr. ř.),
v druhé pak zvláštní okolnosti týkající se spoluobžalovaného nebo svědka (§ 227 odst. 2 tr. ř.).
Podle § 227 odst. 1 tr. ř. lze při hlavním líčení číst místo výslechu svědka nebo znalce protokol o jejich výslechu jen zcela výjimečně, jestliže se soud na tom usnese, protože menší závažnost dokazované skutečnosti a jasnost ostatního důkazního materiálu nepokládá osobní výslech za nutný a jestliže je současně splněna jedna z dalších podmínek, totiž buď souhlas prokurátora a obžalovaného s takovým postupem, nebo nepřiměřenost obtíží nebo nákladů spojených s osobní přítomností svědka anebo znalce.
Nový trestní řád zde zdůrazňuje zásadu ústnosti intensivněji, než jak to činilo ustanovení § 157 zák. č. 87/1950 Sb., o čemž svědčí mimo jiné, že jak přímo text § 227 odst. 1 tr. ř., tak důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí, že výslech svědka a znalce při hlavním líčení lze nahradit přečtením protokolu o jejich výpovědi jen zcela výjimečně.
Z textu § 227 odst. 1 tr. ř. se však podává, že výjimečnost použití tohoto ustanovení není zákonodárcem vytčena jako směrnice obecná. Naopak ze vzájemné souvislosti jednotlivých částí textu § 227 odst. 1 tr. ř., zvláště pak z toho, že na slovo „zcela výjimečně“ navazuje další formulace – „ježto pro menší závažnost dokazované skutečnosti a jasnost ostatního důkazního materiálu nepokládá soud osobní výslech za nutný“ – se jasně podává, že zákonodárce obsah výjimečnosti přesně vymezuje, postup soudu bude tedy ve smyslu § 227 odst. 1 tr. ř. správný, budou-li dány • právě zmíněné podmínky.
Proto je nesprávné zdůrazňování pojmu „zcela výjimečně“ bez přihlédnutí k těmto konkrétním podmínkám, neboť právě v nich leží věcné jádro § 227 odst. 1 tr. ř.
Při výkladu závažnosti dokazované skutečnosti ve smyslu