č. 85/2017 Sb. rozh., Smlouva cestovní, Náhrada škody Garance

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č. j. 12 C 169/2012-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 67 235 Kč s příslušenstvím, řízení co do částky 800 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se žalovanou cestovní kanceláří uzavřeli cestovní smlouvu, jejíž součástí bylo i ubytování žalobce v hotelu v Tunisku. Dne 14. 7. 2011 v průběhu zájezdu byly žalobci z hotelového pokoje odcizeny věci v hodnotě uplatněné částky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou, která se v rámci uzavřené cestovní smlouvy zavázala poskytnout žalobci zájezd včetně ubytování, lze považovat za ubytovatele ve smyslu § 754 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a proto podle § 433 obč. zák. odpovídá za škodu na věcech vnesených do ubytovacích prostor (§ 758 obč. zák.). Žalovaná pak má regresní nárok vůči vlastníkovi hotelu; žalobce nárok vůči provozovateli hotelu nemá, protože s ním není v žádném závazkovém právním vztahu. Soud dovodil, že odcizené věci nemusely být uschovány v hotelovém trezoru, neboť šlo o věci, které tvoří běžnou součást prázdninového vybavení. Zabýval se rovněž výkladem § 852j odst. 2 obč. zák. a příslušných ustanovení směrnice 90/314/EHS o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy a dospěl k závěru, že žalovaná nemůže být zproštěna odpovědnosti poukazem na to, že škoda byla způsobena třetí osobou a žalovaná její vznik nezavinila; účelem transponované směrnice totiž není zužování odpovědnosti cestovních kanceláří.

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 21 Co 415/2013-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu je odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří v zásadě dána pouze v případě zrušení zájezdu a v případě závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy. I směrnice 90/314/EHS vymezuje předmět právních vztahů jen ve vztahu k cestovním službám, tj. k souboru služeb, mezi něž patří zejména informační povinnost o podmínkách zájezdu a o uplatňování práva či o pojištění proti úpadku. Dovodil, že žalovaná není provozovatelem ubytovacího zařízení, ale jen zprostředkovatelem, nemůže tedy odpovídat podle § 433 odst. 1 obč. zák. Protože neporušila uzavřenou cestovní smlouvu, nemá ve sporu o náhradu škody podle § 852i obč. zák. pasivní legitimaci a zkoumání okolností vedoucích ke zproštění odpovědnosti podle § 852j obč. zák.…