č. 61/1957 Sb. rozh. obč., Garance
č. 61/1957 Sb. rozh. obč.
K otázce časového omezení nároku na náhradu budoucně ucházejícího výdělku.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. ledna 1957, Cz 687/56.)
Žalobce, který se narodil 27. února 1898, trpí těžkou zrakovou chorobou, která snižuje jeho pracovní schopnost o 60 % a je u ní možnost zhoršení. Požívá proto od r. 1938 invalidní důchod, nyní ve výši 330 Kčs měsíčně. Byl zaměstnán jako zedník, v posledních letech však nikoli trvale, a jeho pracovní poměr byl rozvázán 26. července 1952. Od té doby si přivydělával příležitostnou prací u příbuzných.
Dne 30. listopadu 1952 byl žalobce zachycen a poraněn motocyklem, který řídil žalovaný. Žalobce se domáhal jednak náhrady bolestného, jednak náhrady ušlého výdělku za dobu od 30. listopadu 1952 do března 1954 ve výši 5600 Kčs a za další dobu měsíční renty po 350 Kčs.
Lidový soud v Chotěboři uložil žalovanému, aby žalobci platil od 1. dubna 1954 100 Kčs měsíčně, a to bez časového omezení. O bolestném bylo již předtím pravomocně rozhodnuto.
Krajský soud v Pardubicích změnil tento rozsudek tak, že přiznal žalobci náhradu výdělku ušlého za dobu od 30. listopadu 1952 do 1. dubna 1954 ve výši 3598,40 Kčs a od té doby až do 27. února 1958 měsíční rentu po 224,90 Kčs. Pokud jde o časové omezení nároku na rentu uvedl v odůvodnění, že podle lékařského posudku z února 1956 vzhledem k degeneraci žluté skvrny ve vidícím pravém oku je možná progrese této choroby. Vzhledem k tomu, že žalobce proti r. 1951 v r. 1952 pracoval poměrně velmi málo, došel odvolací soud k závěru, že by žalobce pro svou zrakovou chorobu bez ohledu na úraz zaviněný žalovaným musel zanechat výdělečné činnosti nejpozději v 60. roce svého věku.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že…
