Input:

R 54/1962; Náhrada škody z pracovního poměru organizací. Pracovní úraz Garance

č. 54/1962 Sb. rozh.
Náhrada ušlého výdělku, která nebyl uhrazen nemocenským (§ 5 zák. č. 150/1961 Sb.) přísluší zaměstnanci po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost.
(Rozhodnutí městského soudu v Praze ze dne 30. května 1962, 5 Co 153/62).
Žalobkyně byla přijata jako sezónní dělnice na výpomoc ve skladu u žalovaného podniku na dobu od 11. 9. 1961 do 30. 11. 1961 za mzdu 3,43 Kčs za hodinu.
Dne 16. 9. 1961 utrpěla v tomto skladu pracovní úraz, když zakopla o vyčnívající železnou konstrukci nad úroveň podlaží a zlomila si pravou ruku; byla uznána práce neschopnou a dodnes bere nemocenské.
Žalobkyně po omezení žaloby domáhala se proti žalovanému podniku jednak rozdílu mezi výdělkem a nemocenským za dobu zatím do 12. 2. 1962 a žádala odškodnění bolestného.
Žalovaný podnik nepopřel povinnost zaplatit bolestné (k jehož zaplacení nedošlo jen proto, že tu nebyl dosud lékařský podklad), popřel však povinnost platit rozdíl mezi výdělkem a nemocenským do 30. 11. 1961 tak, jak ho vypočítala žalobkyně, od 1. 12. 1961 pak popřel tuto povinnost vůbec, protože pracovní poměr tohoto dne skončil.
Obvodní soud pro Prahu 1 zčásti žalobě vyhověl; žalobkyni přiznal náhradu ušlého výdělku, který nebyl uhrazen nemocenským (§ 5 zák. č. 150/1961 Sb.) i za dobu po skončení pracovního poměru, když i nadále trvala její pracovní neschopnost.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Z odůvodnění:
Odvolací soud projednal věc v mezích odvolacích návrhů (§ 184 o. s. ř.) po doplnění řízení výslechem svědků, výkazy o zaměstnání výpomocných pracovníků ve skladu žalovaného za období: září 1961 až květen 1962 a zjištěním o zaměstnání žalobkyně z jejího občanského průkazu a neshledal odvolání důvodným.
Žalobkyni nepochybně přísluší nárok na zaplacení rozdílu mezi dřívějším výdělkem a nemocenským za dobu do 30. 11. 1961. Tento nárok vyplývá z ustanovení § 5 zák. č. 150/1961 Sb. a § 9 vyhl. č. 7/1962 Sb. Jde jen o to, jak vypočítat dřívější výdělek, když žalobkyně pracovala prakticky týden.
Žalobkyně svůj ušlý výdělek počítá tak, že vychází z toho, že za odpracovaných 6 dnů činily normální mzdové nároky - včetně náhrady podle § 1154 b) občanského zák. z r. 1811 159,- Kčs a za odpracovaných 14 přesčasových hodin 60,- Kčs, tedy celkem 219,- Kčs, což při odpočtu daně ze mzdy představuje částku 31,51 Kčs čistých denně.
U osob, jejichž pracovní poměr netrval ani jeden kalendářní měsíc, však původní výdělek takto počítat nelze. Podle § 2 odst. 2 věta druhá vyhl. č. 7/1962 Sb. je třeba za základ výdělku vzít průměrný hrubý výdělek, jehož dosáhli v době 3 kalendářních měsíců před pracovním úrazem pracovníci vykonávající v podniku stejnou práci, nebo práci téhož druhu, odpovídající kvalifikaci poškozeného pracovníka před pracovním úrazem.
Již soud prvního stupně zjistil z výpovědi svědkyně, vedoucí mzdové účtárny žalovaného podniku, že žalobkyně měla mít normální pracovní dobu 46 hodin týdně, že se však předpokládalo, že při nárazových pracích nějaké přesčasy mít bude. Výpomoc zaměstnancům jsou placeny přesčasy tak, že dostávají za hodinu příplatek 25 % ke mzdě 3,43 Kčs, jde-li pak o práci přes