Input:

R 53/1955; Garance

č. 53/1955 Sb. rozh. obÄŤ.
Při ublížení na zdraví, které má za následek částečnou ztrátu výdělečné schopnosti, je škůdce povinen hradit jen tu majetkovou újmu, která byla způsobena škodným činem a která je jeho nutným důsledkem.
Mélo-li poranění poškozeného za následek, že musel opustit své dosavadní zaměstnání, ať se stal invalidním podle zákona o národním pojištění či nikoliv, je ušlým výdělkem poškozeného celý jeho dřívější výdělek jen tehdy, jestliže pro škodný čin nemůže buď pracovat vůbec nebo může-li částečně pracovat, jestliže z příčin ležících mimo jeho osobu nemůže nalézt žádné jiné zaměstnání, které by odpovídalo jeho omezené výdělečné schopnosti, jeho vědomostem, zkušenostem a schopnostem. Může-li takto ještě částečně pracovat, ale nepracuje, pak ztráta, která mu takto vzniká, není újmou, kterou mu zavinil škůdce.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 20. ledna 1955, Cz 588/54.)
Při honu pořádaném 18. prosince 1949 byl žalobce poraněn výstřelem z pušky žalovaného. Žalobci vnikl do pravého oka brok. Oko muselo být asi po 14 dnech operativně vyňato, brok však zůstal vězet v očnici a jeho chirurgické odstranění je vyloučeno. Žalobce se domáhal na žalovaném náhrady škody 100.019 Kčs s přísl. spočívající jednak v bolestném a náhradě za zmenšené vyhlídky na lepší uplatnění v budoucnosti, jednak v ušlém výdělku do 31. 8. 1951 ve výši 40.019 Kčs a žádá o peněžitý důchod od 1. 9. 1951 po 2.786 Kčs měsíčně (vše ve starých penězích).
Lidový soud v Přešticích uznal rozsudkem z 23. 6. 1952 žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 80.329 Kčs s přísl. a platit mu měsíčně od 1.9.1951 důchod 2.786 Kčs. Soud zjistil výslechem znalců lékařů, že ztráta pravého oka má u žalobce za následek 30 % ztrátu pracovní schopnosti a že potíže nervového rázu, mající svůj původ zejména v přítomnosti cizího tělesa v lebeční kosti, snižují pracovní schopnost žalobcovu o 15 %. Vedle toho – poněvadž žalobci byl po vyčerpání nároku na nemocenské přiznán od 18. 12. 1950 invalidní důchod podle § 63 zák. o nár. poj. – provedl soud důkaz i spisy ÚNP a dalším znalcem, který invaliditu žalobce z doby před úrazem odhadl na 10 %. Z přisouzené částky 80.329 Kčs připadá podle odůvodnění rozsudku na rozdíl mezi ušlým výdělkem a invalidním důchodem od 18. 12. 1950 do 1. 9. 1951 23. 681 Kčs. Tato částka odpovídá ušlému výdělku 2786 Kčs měsíčně. Podle zjištění soudu průměrný čistý výdělek žalobce jako zedníka činil v posledním roce před úrazem 5.053 Kčs měsíčně a invalidní důchod činí 2.247 Kčs za měsíc. Týž rozdíl přiznal soud i jako výdělek ucházející žalobci v budoucnosti ve formě peněžitého důchodu od 1. září 1951. Soud rozhodl tak, jakoby zranění, které žalovaný žalobci způsobil a jeho následky, měly vzápětí úplnou pracovní neschopnost žalobce.
Krajský soud v Plzni nevyhověl odvolání žalovaného a rozsudek soudu prvé stolice potvrdil. V odůvodnění uvedl: Žalovaný nezpůsobil sice žalobci úplnou ztrátu výdělečné schopnosti, ale právě ztráta oka s následky tím vzniklými zapříčinila stoupnutí dosavadní 10 % částečné invalidity tak, že žalobce je nyní k práci nezpůsobilý v daleko větší míře. Žalobce nemá povinnost, aby si vydělával na své potřeby v omezeném rozsahu, v jakém zůstala jeho pracovní