č. 52/1961 Sb. rozh., Garance
č. 52/1961 Sb. rozh.
Nárok Československého státu - státní zdravotní správy proti Československé státní automobilové dopravě, národnímu podniku, na náklady léčebné péče je přímým nárokem státu podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb.; tento nárok se promlčuje ve 3 letech podle § 15 cit. zák. a nikoli v 6 měsíční lhůtě podle § 10 zák. č. 63/1951 Sb.
Při posuzování tohoto nároku nutno vzhledem k pozdější speciální úpravě odpovědnosti zaměstnance podle zák. č. 71/1958 Sb. vyjít ze zásad rozhodnutí č. 46/1960 Sbírky rozh. čs. soudů; zavinění zaměstnance, který z nedbalosti způsobil při výkonu zaměstnání porušením povinností z pracovního poměru škodu třetí osobě, se považuje proto za provinění podniku.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí n. L. z 10. března 1961, 12 Co 97/61)
Československý stát - státní zdravotní správa, zast. okresním ústavem národního zdraví, uplatnil proti Československé státní automobilové dopravě a proti řidiči tohoto podniku nárok na náklady léčebné péče F. Z., který byl zraněn vozidlem prvého žalovaného, řízeným druhým žalovaným, zaměstnancem prvého žalovaného.
Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu proti oběma žalovaným.
Krajský soud v Ústí n. L. rozsudek změnil tak, že uznal první žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 1133,- Kčs s přísl.; jinak rozsudek potvrdil.
Odůvodnění:
Soud dospěl k rozdílnému právnímu posouzení odpovědnosti prvé žalované za škodu žalobci vzniklou. Soud první stolice totiž nesprávně měl za to, že nárok žalobce nelze posuzovat dle §§ 1 a násl. zák. č. 63/1951 Sb. proto, že byl uplatněn po více než 6 měsících ode dne, kdy se žalobce dověděl, jaká je škoda a kdo za ní odpovídá a je tedy podle cit. zákona promlčen (§ 10 zák. č. 63/1951 Sb.). Domníval se, že v důsledku opožděného podání žaloby je nutno věc uvažovat jen z hlediska ust. § 337, případně § 345 obč. zák. v tomto směru neshledal důvodu k vyslovení odpovědnosti prvé žalované za škodu. Při tom přehlédl, že nárok žalobce je přímým nárokem státu na náhradu nákladů léčebné péče podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb. (srov. rozh. č. 3/58 Sbírky rozh. čs. soudů) a že žalovaný je povinen tyto náklady státu uhradit, je-li dán důvod k náhradě škody poškozenému z téže události, z níž vznikly náklady léčebné péče, a to v rozsahu odpovídajícímu míře odpovědnosti žalovaného vůči poškozenému. Pro tento přímý nárok státu pak platí zvláštní promlčecí lhůta 3 let ode dne skončení léčení (§ 15 zák. č. 58/1956 Sb.). Byla-li tedy žaloba podána 12. března 1960, když léčení skončilo 10. července 1959, není nárok žalobce podle zákona č. 63/1951 Sb. promlčen, a je po právu tehdy, měl-li by i poškozený F. Z. nárok na náhradu škody z úrazu, utrpěného 24. ledna 1959. Přitom otázka, zda případný nárok samotného poškozeného podle zákona č. 63/1951 Sb. by byl promlčen, kdyby byl uplatněn až 12. března 1960, nemá významu z hlediska nároku žalobce, který je přímým nárokem státu se zcela jinými podmínkami, jež je nutno samostatně posuzovat. Ustanovení § 10 cit. zák. je tedy možno použít jedině při rozhodování o nároku samotného poškozeného a konstrukce soudu první stolice, jenž zřejmě považuje nárok žalobce za odvozený od nároku poškozeného a promlčení posuzuje tak, jako by v daném případě šlo o…
