č. 49/1968 Sb. rozh. tr., Garance
č. 49/1968 Sb. rozh. tr.
I. Důkaz výslechem obžalovaného v hlavním líčení musí být proveden způsobem, který stanoví trestní řád v § 91 násl. a v 207 příp. v § 208. Ta takovýto důkaz však nemůže být považováno vylíčení skutku obviněným před znalci při přípravě znaleckého posudku.
II. Je v rozporu s § 92 odst. 3 tr. ř., je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.
III. I rekonstrukce činu jakožto druh ohledání může být důkazem v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.); při provádění tohoto důkazu však nesmí být obviněný orgány činnými v trestním řízení usměrňován ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí.
(Rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 1968, 11 Tz 29/68.)
Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona mj. v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. usnesením městského soudu v Praze z 31. července 1963 sp. zn. 3 To 375/63, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku obvodního soudu pro Prahu 10 z 21. června 1963 sp. zn. 1 T 128/63. Toto usnesení Nejvyšší soud zrušil, stejně jako zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. a dalšími trestnými činy a odsouzen mj. k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Současně přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Nelze souhlasit s názorem generálního prokurátora, že soud měl přihlížet také k doznání obviněného před znalci psychiatry a že ti měli být vyslechnuti k tomu, za jakých okolností a podmínek obviněný před nimi spáchání trestného činu vylíčil. Důkaz výslechem obviněného provádí soud v hlavním líčení buď podle § 207 odst. 1 tr. ř. výslechem obviněného nebo za podmínek odst. 2 tohoto ustanovení přečtením jeho dřívější výpovědi. V každém případě musí však být takový důkaz proveden za dodržení obecných předpisů o dokazování výslechem obviněného (§ 91 a násl. tr. ř.). Proto nemůže sloužit k dokazování viny obviněného jeho vylíčení skutku před znalci psychiatry k jejich dotazům, neboť toto líčení obviněného nemá charakter důkazu a nepředchází mu nezbytné poučení podle § 92 a násl. tr. ř. Ostatně dotazy znalců psychiatrů ohledně činu, který je předmětem trestního stíhání, jsou pouhou součástí lékařského vyšetření duševního zdraví obviněného, slouží k účelům odborného lékařského posouzení, takže odpověď obviněného na tyto dotazy nemůže být důkazem pro závěry o vině obviněného. Přitom nelze vyloučit - poněvadž nejde o výpověď obviněného podle trestního řádu, nýbrž jejím účelem je získání podkladů pro závěr o duševním zdraví obviněného - aby znalci v zájmu zjištění psychické reakce obviněného mu kladli otázky, které co do způsobu a zaměření trestní řád nepřipouští. Již z toho důvodu nelze vylíčení skutku obviněným, pojaté do znaleckého vyšetření a posudku, považovat za důkaz. Jestliže by taková výpověď byla považována za důkaz, znamenalo by to obcházení…
