Input:

č. 44/1964 Sb. rozh. tr., Garance

č. 44/1964 Sb. rozh. tr.
Omezování osobní svobody vykonané fyzickým útokem obviněného vůči poškozené může být posouzeno jako příprava k trestnému činu znásilnění podle § 7 odst. 1, § 241 odst. 1 tr. zák. nebo pokus téhož trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jestliže obviněný slovními výroky nebo i jinak dostatečně projevil svůj konečný záměr dosáhnout soulože i proti vůli poškozené.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 12. 1963 - 8 Tz 80/63.)
Okresní soud v Trnavě uznal obviněného B. J. vinným trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. listopadu 1962 v silně podnapilém stavu se dostal do bytu J. Z., kde začal škrtit třináctiletou A. L., povalil ji na gauč, kde ji znovu škrtil, požadoval na ni soulož a když se napadená bránila a volala o pomoc, povalil ji na zem, přičemž v dalším jednání mu bylo zabráněno, poněvadž byl vyrušen svědkyní O. J. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně na zkušební dobu 3 roky.
Krajský soud v Bratislavě odvolání okresního prokurátora, který se domáhal uznání obviněného vinným pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil usnesení krajského soudu a přikázal krajskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Rozhodnutím krajského soudu v Bratislavě byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Citovanými zákonnými ustanoveními je uložena základní povinnost orgánům činným v trestním řízení, včetně soudů, aby postupovaly způsobem umožňujícím zjištění skutečného stavu věci, ze kterého pak při svém rozhodování vycházejí. Přitom je však třeba se stejnou pečlivostí objasňovat okolnosti, které svědčí proti obviněnému i v jeho prospěch a provést v obou směrech potřebné důkazy bez vyčkávání až je strany navrhnou. Hodnocení takto navržených důkazů má se řídit vnitřním přesvědčením založeným na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Takovým způsobem v této věci však ani okresní soud ani krajský soud nepostupovaly.
Především nebyla v potřebné míře věnována pozornost zjištění vlivu opilosti obviněného v kritický den na jeho jednání ani zjištění bližších okolností, za nichž se měl obviněný ve stavu opojení alkoholem dostat právě do bytu L. I. a tam napadnout fyzicky jeho nezletilou dceru. Z doposud provedeného dokazování vyplývá pouze to, že obviněný je náchylný k nadměrnému požívání alkoholických nápojů a podle zprávy VB v takovém stavu má sklony k páchání trestné činosti, která však není podrobněji konkretizována, přičemž současně chybí bližší údaj o tom, zda obviněný pro podobnou činnost byl vůbec někdy stíhán, případně vyšetřován.
Z doznání samotného obviněného i výpovědi svědka J. S. při hlavním líčení však nevyslechnutého bylo by možno mít za to, že obviněný kritického dne požil alkoholické nápoje jen v poměrně menším množství. Odpovídalo by to jinak i výpovědi svědkyně O. J., která podpisuje v podstatě správné reagování obviněného na situaci, ve které ho zastihla. Obviněný ihned odpovídal na otázku svědkyně, co dělá v bytě bratra svědkyně a na to odešel pryč