Input:

č. 4361/2022 Sb. NSS; Daňové řízení: zřejmý omyl podle daňového řádu Garance

č. 4361/2022 Sb. NSS
Daňové řízení: zřejmý omyl podle daňového řádu
k § 165 odst. 3 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020
Zřejmý omyl podle § 165 odst. 3 daňového řádu musí mít další kvalitu přidanou k prostému omylu spočívající v tom, že bez hlubšího zkoumání a dokazování bude seznatelné, že se jednalo o omyl. Obvykle bude k prokázání zřejmého omylu správci daně dostačovat předložení několika listin, ze kterých bude omyl jasně patrný. Koncepce zřejmého omylu podle § 165 odst. 3 daňového řádu nepočítá s rozsáhlým dokazováním skutkových okolností.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2020, čj. 15 Af 134/2017-103)*)
Prejudikatura: č. 2098/2010 Sb. NSS.
Věc: Lovochemie, a.s., proti Specializovanému finančnímu úřadu o vrácení omylem provedené platby.

Žalovaný dne 27. 9. 2017 zamítl námitky žalobkyně proti sdělení správce daně (rovněž žalovaný) ze dne 22. 6. 2017, kterým správce daně sdělil, že odmítá vyhovět žádosti o vrácení omylem provedené platby ve výši 3 803 499,57 Kč podle § 165 odst. 3 daňového řádu.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Uvedla v ní, že z důvodu daňových nedoplatků zřídil žalovaný vůči společnosti ČKD PRAHA DIZ, a.s. (dále jen „ČKD“) zástavní právo k jejím pohledávkám za žalobkyní z titulu kupní smlouvy č. X ve znění jejích dvou dodatků uzavřených mezi ČKD a žalobkyní. V návaznosti na rozhodnutí o zřízení zástavního práva žalovaným provedla žalobkyně omylem platbu na účet žalovaného ve výši 3 803 499,57 Kč, a to navzdory tomu, že neexistovala žádná pohledávka společnosti ČKD za žalobkyní a žalobkyně tedy nebyla povinna plnit. Žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2011, čj. 2 Afs 43/2011-66, z něhož vyplývá, že k vrácení omylem provedené platby podle § 165 odst. 3 daňového řádu je třeba splnění pouze dvou podmínek, a to existence zřejmého omylu plátce při provedení platby a neexistence nedoplatku na daňovém účtu plátce této platby. Žalovaný se ve svém rozhodnutí jakkoli nezabýval podmínkami samotné kupní smlouvy a tím, zda bylo plnění ve výši 3 803 499,57 Kč skutečně v souladu se sjednanými smluvními podmínkami či nikoliv. Údajnou neexistenci omylu na straně žalobkyně dovodil výlučně na základě skutečnosti, že mu žalobkyně fakticky prostředky poukázala a ve svých prvotních žádostech o vrácení výslovně neodkázala na § 165 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně však líčila skutkový stav od počátku zcela totožně a ze všech jejích žádostí bylo patrné, čeho se týkají a co bylo navrhováno.
Žalovaný sám nerozporoval, že žalobkyně neměla v úmyslu platit více, než vyplývalo z kupní smlouvy. Z té vyplývalo, že nárok na úhradu kupní ceny vznikl až v okamžiku dodání náhradních dílů. Vzhledem k tomu, že společnost ČKD díly v ceně 3 803 499,57 Kč nedodala, nevznikla jí pohledávka na úhradu kupní ceny za nedodané díly. Tato částka nepředstavuje ani zádržné dle kupní smlouvy, a to bez ohledu na to, že takto označila tuto částku společnost ČKD ve faktuře jako platbu na soubor PS04. Existenci pohledávky společnosti ČKD vůči žalobkyni na úhradu kupní ceny nemohlo založit ani samo vystavení