Input:

č. 4358/2022 Sb. NSS; Daň z příjmů: zneužití práva v daňových věcech Garance

č. 4358/2022 Sb. NSS
Daň z příjmů: zneužití práva v daňových věcech
k daňovému řádu
I. Zneužitím práva v daňových věcech se rozumí situace, kdy i přes formální naplnění požadavků zákona nedošlo k naplnění jeho účelu a smyslu (objektivní podmínka) a zároveň kdy hlavním či převažujícím účelem jednání daňového subjektu bylo získání daňové výhody (subjektivní podmínka). Naplnění obou podmínek je potřeba zkoumat s ohledem na všechny skutkové okolnosti konkrétního případu.
II. Při zkoumání objektivní podmínky pro závěr o zneužití práva v daňových věcech je potřeba vymezit smysl a účel konkrétního ustanovení zákona. Je-li to možné, daňové orgány by při vymezení smyslu a účelu konkrétního ustanovení neměly zůstat jen u toho, že se dané ustanovení nevztahuje na „umělé“ jednání nebo transakce.
III. Při zkoumání subjektivní podmínky pro závěr o zneužití práva v daňových věcech je potřeba zkoumat, zda mělo jednání daňového subjektu reálné ekonomické opodstatnění nebo zda daňový subjekt uměle vytvořil podmínky pro uplatnění daňové výhody. Propojenost daňového subjektu a jiných osob účastnících se jednání, které vedlo k neférovému získání daňové výhody, mohou daňové orgány vzít při zkoumání subjektivní podmínky v úvahu, nejde ale o definiční znak subjektivní podmínky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2022, čj. 10 Afs 289/2021-42)
Prejudikatura: č. 869/2006 Sb. NSS, č. 1778/2009 Sb. NSS, č. 2085/2010 Sb. NSS a č. 3093/2014 Sb. NSS; rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 2. 2006, Halifax (C-255/02) a ze dne 26. 2. 2019, T Danmark a Y Denmark Aps (C-116/16 a C-117/16); rozsudky Soudního dvora ze dne 14. 12. 2000, Emsland-Stärke (C-110/99) a ze dne 22. 11. 2017, Cussens (C-251/16).
Věc: K-T-V Domeana a.s. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o dani z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně.

V nynější věci se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem zneužití práva v oblasti daně z příjmů. Konkrétně úhradou smluvní pokuty, kterou žalobkyně uplatnila jako daňový náklad podle § 24 odst. 1 a odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a jejím jednáním, které k uložení smluvní pokuty vedlo. V prvé řadě Nejvyšší správní soud posuzoval, zda daňové orgány správně na jednání žalobkyně aplikovaly obecný zákaz zneužití daňového práva, anebo zda naopak měly žalobkyni „jen“ upravit základ daně podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Konkrétněji se pak Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda jednání žalobkyně naplnilo znaky zneužití práva, a správce daně proto mohl úhradu smluvní pokuty vyloučit z tzv. daňově účinných nákladů.
Spor v projednávaném případu vznikl poté, co Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 10. 2017 žalobkyni doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 ve výši 785 460 Kč (současně správce daně zrušil daňovou ztrátu ve výši 1 806 626 Kč a žalobkyni vznikla povinnost uhradit penále ve výši celkem 175 185 Kč). Žalobkyně totiž jako daňový náklad uplatnila částku více než 3,5 mil. korun, kterou vynaložila na úhradu smluvní pokuty společnosti ZB Real s.r.o. (resp. kterou si ZB Real