č. 41/1964 Sb. rozh., Garance
č. 41/1964 Sb. rozh.
Vzhledem k závažnosti důsledků nezrušitelnosti osvojení (§ 74 zák. č. 94/1963 Sb.) mohou takto dítě osvojit pouze manželé nebo manžel, který žije s rodičem dítěte v manželství. Jde-li o manžela rodiče dítěte, je nutno uvážit, zdali zamýšlené osvojení je v souladu se zájmem společnosti, když dítěti, jež má být osvojeno, nechybí rodinné prostředí a je účastno výhod, plynoucích z toho, že žije v domácnosti rodiče a jeho druhého manžela.
(Rozhodnutí městského soudu v Praze ze 7. dubna 1964, 6 Co 519/63).
Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh manžela matky na osvojení jejího dítěte.
Do rozhodnutí a zamítnutí tohoto návrhu podal stížnost navrhovatel a domáhal se změny tohoto návrhu tím, aby bylo návrhu vyhověno. Tvrdil, že soud prvního stupně měl přihlédnout nejen k době trvání manželství navrhovatele s matkou dítěte, ale i k době, kdy měli známost a kdy se již začalo pouto mezi navrhovatelem a dítětem matky utvářet, takže není odůvodněn závěr napadeného usnesení, že osvojení dítěte nelze povolit pro krátké trvání soužití dítěte v rodině navrhovatele.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odůvodnění:
Osvojením podle § 74 zák. č. 94/1963 Sb. vzniká mezi osvojencem a osvojitelem i jeho příbuznými příbuzenský poměr, osvojitel je zapsán v matrice místo rodiče osvojence a tento nově vzniklý poměr je nezrušitelný (§ 74 odst. 3 cit. zák.). Tímto opatřením také zanikají natrvalo veškeré vztahy osvojence k jeho původní rodině.
Je přirozené, že tak podstatný zásah do příbuzenských vztahů dítěte může být učiněn jen tehdy, je-li zcela bezpečně zjištěno, že je to k prospěchu dítěte. Osvojení je právním institutem, který podle pojetí našeho právního řádu má za účel nahradit dětem chybějící rodinné prostředí, při čemž právě jen v případě nezrušitelného osvojení lze předpokládat, že dítěti bude zajištěna plná náhrada původní rodiny (srov. důvodovou zprávu k zákonu o rodině).
V souzeném případě chce navrhovatel osvojit vyšším typem osvojení podle § 74 zák. o rodině dítě své nynější manželky. Jak vyplývá ze souhlasných výpovědí účastníků, narodila se nezletilá po rozvodu prvního matčina manželství a otcovství k ní uznal A. B., který před tím měl s matkou dítěte krátkou známost, avšak po narození dítěte s ní veškeré styky přerušil. I když dobrovolně výživné stanovené soudem schválenou dohodou rodičů otec pravidelně platil, o dítě jinek další zájem neprojevil, takže od jeho narození je viděl jen jednou. Navrhovatel navázal s matkou dítěte známost asi před třemi roky, od října 1962 spolu žijí ve společné domácnosti, v červenci 1963 uzavřeli manželství, když navrhovatel krátce před tím dosáhl rozvodu svého bezdětného manželství. Návrh na osvojení nezletilé podal navrhovatel 10 dnů poté, co s její matkou uzavřel manželství. V návrhu tvrdil, že otcovství k nezletilé nebylo zjištěno pro nesouhlas matky, ačkoliv od ní samé věděl, že na dítě dostává pravidelně výživné od otce dítěte a že o výživném bylo jednáno před soudem. Dne 18. 7. 1963 navrhovatel pod stejnou záminkou, jakou uváděl ve svém návrhu na osvojení, dosáhl u soudu vydání nesprávného potvrzení, že otcovství k nezletilé nebylo dosud zjištěno. Na jeho podkladě chtěl dosáhnout…
