Input:

R 32/1964; Smlouva Garance

č. 32/1964 Sb. rozh.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je nutné také v případě rozvázání pracovního poměru u osob, kterým byl přiznán invalidní, resp. starobní důchod (pokud ovšem nepřichází v úvahu jiný způsob zániku pracovního poměru).
Nárok na mzdu závisí na tom, zda pracovník vykonával práce a nezávisí na tom, zda měl k tomu zdravotní způsobilost či nikoliv. Jestliže tedy pracovník pracoval, a to jako nemocný, má nárok na mzdu, nikoliv na dávky v nemoci, které jsou jen podpůrným příjmem v poměru ke mzdě.
(Rozhodnutí Městského soudu v Praze z 30. října 1963, 5 Co 184/63).
Žalobkyně jako zaměstnankyně žalovaného podniku, onemocněla 5. října 1961 a byla nemocná až do 15. července 1962. dne 16. července 1962 nastoupila práci a pracovala až do 24. července 1962, kdy přestala pracovat z toho důvodu, že téhož dne podala žádost o přiznání invalidního důchodu.
V žalobě podaní u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobkyně tvrdila, že její pracovní poměr neskončil a tedy že žalovaný podnik byl povinen ji nadále zaměstnávat. Uplatnila proto nárok určení trvání pracovního poměru a na zaplacení mzdy (od 16. do 24. července 1962 a od 1. srpna 1962). Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že pracovní poměr zanikl, resp. že zdrav. stav žalobkyně vylučoval, aby byla jakkoliv zaměstnána.
Obvodní soud pro Prahu 1 zjistil,d že pracovní poměr mezi účastníky trvá, ohledně mzdy za dobu od 16. července do 24. července 1962 a od 1. srpna 1962 žalobu zamítl a konečně vyslovil, že o nároku žalobkyně na náhradu mzdy za dobu od 17. 8. 1962 nadále bude rozhodnuto v rozsudku konečném.
Během odvolacího řízení vzala žalobkyně zpět žalobu na náhradu mzdy za dobu od 1. 8. 1962 do 16. 8. 1962, protože uznala, že v té době byla skutečně uznána práce neschopnou a z toho důvodu také obdržela dávky v nemoci.
Městský soud v Praze částečnému zpětvzetí žaloby přiznal účinnost, protože shledal, že není v rozporu se zákonem nebo obecným zájmem, řízení v tomto směru zastavil (§§ 73, 76, 177 odst. 1 o. s. ř.) a napadený rozsudek v této části zrušil (§ 177, odst. 2 o. s. ř.). Jinak v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaný podnik povinným zaplatit žalobkyni částku 352 Kčs do 15 dnů pod exekucí.
Odůvodnění:
Rozvázání pracovního poměru výpovědí - pokud ovšem nepřichází v úvahu jiný způsob zániku pracovního poměru - je nutné i v případě, že má být rozvázán pracovní poměr u osob, kterým byl přiznán invalidní (a obdobně i starobní) důchod. Z platných právních předpisů neplyne, že by pracovní poměr zanikal již přiznáním důchodu, nebo dokonce již podáním žádosti o přiznání důchodu; je třeba, aby pracovní poměr byl rozvázán podle předpisů o tom obecně platných. Pokud nedojde u pracovníka, jemuž byl přiznán invalidní (resp. starobní) důchod k řádnému rozvázání pracovního poměru, pracovní poměr trvá dále. Pro toto stanovisko svědčí ostatně i skutečnost, že předpisy o sociálním zabezpečení počítají s tím, že pracovník může setrvat dále v zaměstnání i jako důchodce (srov. § 11, 15 zák. č. 55/1956 Sb., vl. nař. č. 19/1959 Sb. a § 58 zák. č. 55/1956 Sb., podle něhož mohou závody rozvázat pracovní poměr s osobou, která dovršila věk rozhodný pro přiznání starobního