č. 31/1999 Sb. rozh., Garance
č. 31/1999 Sb. rozh.
Za osoby, které se staly osobami oprávněnými podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), teprve dnem vykonatelností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nelze považovat ty, jež přede dnem 1. listopadu 1994 nesplňovaly kteroukoli podmínku požadovanou tímto zákonem, tedy např. i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), ale jen ty, které nesplňovaly právě a jedině podmínku nálezem Ústavního soudu zrušenou, totiž podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR).
I osoby, kterým možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením § 5 odst. 2 tohoto zákona, tedy k 1. říjnu 1991.
(Rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 6. 1998, 2 Cdon 1368/97)
Rozsudkem z 22. 1. 1997 Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 20. 5. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána uzavřít s žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených nemovitostí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož, jestliže žalobce - kromě podmínky trvalého pobytu v ČSFR - až do 24. 8. 1992 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR, nemohl se stát osobou oprávněnou podle ustanovení § 3 odst. 4 (před novelizací provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), a to ani poté, co nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 7. 1994 uveřejněným pod č. 164/1994 Sb. byl běh lhůt určených v ustanovení § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. upraven nově.
S odkazem na ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. připustil odvolací soud proti svému rozsudku dovolání, přičemž za otázku po právní stránce zásadního významu měl posouzení toho, zda za osoby, jež se nálezem stanou osobami oprávněnými (viz citovaný nález, str. 1669 Sbírky zákonů druhý odstavec shora), nutno považovat jen ty, kterým uplatnění nároku bránila pouze absence podmínky jejich trvalého pobytu v ČSFR (ČR), nebo i osoby jiné, jež před účinností nálezu současně nesplňovaly ani další zákonné podmínky, v daném případě podmínku státního občanství ČSFR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k novému řízení s odůvodněním, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání žalobce vyjádřil právní názor, že se na něj vztahuje nález Ústavního soudu ČR, jelikož teprve jeho vydáním mu byla otevřena možnost požádat o restituci. Jestliže nález vymezuje okruh oprávněných osob negativně, tedy uvádí-li se v odůvodnění, že se netýká osob, které byly před jeho účinností osobami oprávněnými, pak - jak se uvádí v dovolání - se týká všech ostatních osob, včetně dovolatele, jenž před prvním listopadem 1994 restituční nárok ani uplatnit nemohl. Podle dovolatele nemohl jeho nárok zaniknout k 1. 10. 1991 již proto, že v té době právě pro nedostatek státního občanství, jehož nabyl až dnem 25. srpna 1992, nebyl ani oprávněnou osobou.
Dovolání v dané věci je přípustné, jelikož…
