Input:

R 3/1963; Byt. Řízení před soudem Garance

č. 3/1963 Sb. rozh.
Rozhodování o přiměřenosti náhradního ubytování nepatří do pravomoci soudu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 1962, 5 Cz 33/62.)
Rozsudkem býv. lidového soudu civilního v Praze, potvrzeným rozsudkem býv.krajského soudu v Praze bylo pravomocně přivoleno k výpovědi dané navrhovatelkami odpůrcům ze dvou pokojů se společným příslušenstvím s tím, že nájemní poměr končí dnem 30. 6. 1957. Vzhledem k tomu, že odpůrci byli do uvedených bytových prostor přikázáni výměrem bytového odboru býv. ONV v Praze 5 jako podnájemníci podle § 18 zák. č. 138/1948 Sb., měl tento nájemní poměr charakter podnájmu.
Navrhovatelky ve lhůtě určené § 380 odst. 2 o. s. ř. navrhly exekuci vyklizením, která byla povolena usnesením býv. lidového soudu civilního v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 6 k návrhu vymáhajících věřitelů nařídil výkon vyklizením bytu povinných, když vymáhající věřitelky předložily tomuto soudu potvrzení bytového odboru ONV v Praze 6, potvrzující ve smyslu § 556 odst. 1 o. s. ř., že pro povinné je zajištěno náhradní ubytování. Proti tomuto usnesení povinní podali stížnost, v níž poukazovali na zdravotní závadnost zajištěného náhradního ubytování, které pozůstává z 1 sklepní místnosti, 2 m pod úrovní dlažby, s vlhkými stěnami až ke stropu, přičemž tato místnost dosud sloužila jako skladiště.
Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že soudy nezkoumají náležitosti náhradního ubytování, neboť tato otázka náleží výlučně do pravomoci národních výborů a soudy se omezují pouze na zjištění, zda je pro povinné náhradní ubytování zajištěno.
Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozhodnutím městského soudu v Praze byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Generální prokurátor vytýká, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon. Stížnosti jeho je přisvědčit, pokud vytýká, že nebylo dostatečným způsobem objasněno, zda náhradní ubytování je vůbec pro povinnou stranu zajištěno.
Městský soud v Praze si totiž tuto rozhodující skutečnost náležitě nezjistil. Vycházel zde z potvrzení bytového odboru rady ONV v Praze 6, které předložila vymáhající věřitelka, nevypořádal se však s vyjádřením téhož odboru z pozdějšího data. Toto vyjádření v závěru konstatuje, že náhradní ubytování pro povinné zajištěno není vzhledem k tomu, že nebylo doručeno povinné straně vyhotovení rozhodnutí národního výboru. Městský soud v Praze k tomuto vyjádření vůbec nepřihlédl a v odůvodnění svého rozhodnutí se o něm ani nezmínil.
Dále generální prokurátor ve stížnosti pro porušení zákona vytýká městskému soudu v Praze, že měj zjistit na základě posudku hygienika, zda náhradní ubytování vyhovuje ustanovením §§ 62 a 63 zák. o hospodaření s byty (§ 556 odst. 2 o. s. ř.) a teprve potom měl rozhodnout o stížnosti povinných proti usnesení soudu prvého stupně. Podle jeho názoru, který je v rozporu s dosavadní judikaturou (srov. rozh. č. 51/1960 Sbírky rozh. čs. soudů), může tedy soud přezkoumávat vhodnost přiděleného náhradního ubytování národním výborem. Tento závěr odvozuje z ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 67/1956 Sb. ve znění vyplývajícím z pozdějších předpisů.
Předpoklad, z něhož stížnost pro porušení