Input:

R 3/1962; Smlouva Garance

č. 3/1962 Sb. rozh.
Výpověď z pracovního poměru je právně účinná, i když nebyla dodržena výpovědní lhůta, která přísluší zaměstnanci podle smlouvy nebo podle zákona. Nedodržení této výpovědní lhůty samo o sobě nečiní výpověď neplatnou.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. června 1961, 4 Cz 35/61).
Žalobu podanou u lidového soudu civilního v Praze uplatnil žalobce nárok na určení právní neúčinnosti výpovědi pracovního poměru mu dané dne 8. února 1960 ke dni 22. února 1960. Právní neúčinnost výpovědi spatřoval k tom, že mu byla dána čtrnáctidenní výpovědní lhůta, ačkoli mu jako vedoucímu provozu příslušela šestitýdenní výpovědní lhůta ke konci kalendářního čtvrtletí.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl. Zjistil, že u žalobce došlo k právně účinnému přeřazení v práci z funkce vedoucího provozu na práci brašnářského dělníka a že mu proto správně byla dána čtrnáctidenní výpověď. Tato výpověď byla právně účinná, poněvadž byl k ní udělen předchozí souhlas ONV a závodního výboru ROH. V otázce, kdy došlo k projevu vůle žalovaného podniku zrušit se žalobcem pracovní poměr, postavil se soud na stanovisko, že žalobci byla dána ústní výpověď dne 8. února 1960.
Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ke dni 22. února 1960 je právně neúčinná. V tomto rozhodnutí zastává soud stanovisko lhůta, na niž měl žalobce právní nárok - výpověď byla mu podle zjištění tohoto soudu dána až 9. února 1960 - a že je proto tato výpověď právně neúčinná.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že shora uvedeným rozhodnutím městského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Stanovisko městského soudu v otázce, která je jádrem sporu, totiž v otázce, zda výpověď z pracovního poměru je právně neúčinná z toho důvodu, že nebyla dodržena výpovědní lhůta, která přísluší zaměstnanci podle smlouvy nebo podle zákona, je nesprávné.
V této otázce zaujal Nejvyšší soud stanovisko již ve směrnici svého pléna čj. Pls 4/60 uveřejněné pod č. 27/1960 Sbírky rozhodnutí čs. soudů v tom smyslu, že sama skutečnost, že nebyla dodržena výpovědní lhůta (smluvní nebo zákonná), nečiní výpověď neplatnou. K odůvodnění tohoto stanoviska se se zřetelem ke konkrétnímu případu uvádí:
Výpověď je projev vůle zaměstnavatele nebo zaměstnance rozvázat pracovní poměr k určitému dni. O tomto projevu vůle platí jednak obecné předpisy (srov. §§ 31 a násl. obč. zák.) a jednak předpisy speciální, které v zájmu plánovitého rozmísťovaní pracovních sil omezují možnost rozvázat pracovní poměr stanovením určitých hmotně právních podmínek výpovědi (srov. dekret č. 88/1945 Sb., usnesení IV. všeodborového sjezdu, zák. č. 37/1959 Sb.). Porušení těchto předpisů má za následek právní neúčinnost výpovědi. V těch případech, však kdy byla dána výpověď právně účinná z hlediska shora citovaných ustanovení občanského zákoníka a z hlediska shora uvedených omezujících předpisů, a to k určitému dni, kdy však nebyla dodržena výpovědní lhůta, která přísluší zaměstnanci podle smlouvy nebo podle zákona, nemá nedodržení této výpovědní lhůty za následek právní neúčinnost výpovědi; jde o platnou výpověď, která má za následek rozvázání pracovního poměru a zaměstnanec má případně jen nárok