Input:

R 22/1959; Garance

č. 22/1959 Sb. rozh.
Věděl-li podnik, že hmotně odpovědná zaměstnankyně pracuje v prodejně, která není řádně obsazena pracovními silami, a že vykonává významnou funkci veřejnou, měl jí vytvořit takové pracovní podmínky, které by jí umožňovaly správný výkon jejích vlastních povinností spojených s vedením prodejny. Neučinil-li tak podnik, nese vzniklou škodu poměrně podle § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb.
(Rozhodnutí krajského soudu v Plzni z 1. prosince 1958, 5 Co 151/58.)
Žalovaná byla hmotně odpovědnou vedoucí žalobcovy prodejny, na které za jejího vedení vzniklo v době od 22. 11. 1955 do 20. 2. 1956 manko v částce 7.919,16 Kčs; na toto manko žalovaná uhradila 1.053,53 Kčs, takže zbylo k úhradě 6.865,65 Kčs. K 6. 6. 1956 na této prodejně při inventuře bylo zjištěno další manko v obnosu 6.723,45 Kčs. Žalující podnik se domáhal proto žalobou přisouzení neuhrazených obnosů obou mank v částce 13.589,10 Kčs s přísl.
Lidový soud v Plzni z celkové zažalované pohledávky manka 13.589,10 Kčs vyhověl žalobě přisouzením náhrady žalobci ve výši 8.000 Kčs se zákonnými úroky a náklady ve splátkách po 500 Kčs měsíčně, kdežto zbytkem žalobu zamítl.
Krajský soud rozsudek soudu první stolice potvrdil.
Odůvodnění:
Krajský soud přejímá skutková zjištění prvého soudu o tom, že žalovaná byla hmotně odpovědnou zaměstnankyní a že vykonávala funkci vedoucí prodejny již od r. 1949 a že až do konce r. 1955 se nevyskytovaly na prodejně znatelnější schodky; žalovaná byla tedy zajisté způsobilou k výkonu funkce vedoucí i pro období v r. 1956, v němž obě manka vymiáhaná žalobou vznikla. Krajský soud vychází také ze škody zjištěné prvým soudem ve výši 12.789,10 Kčs, která se v odvolacím řízení nezměnila. Konečně zjišťuje, že na prodejně byl stav systemisovaných pracovních sil 2 1/2 síly včetně vedoucí a že v r. 1956 byla na prodejně ve skutečnosti jen jedna prodavačka, takže chybělo obsazení poloviny jedné pracovní síly. Žalovaná zastávala od r. 1956 funkci předsedkyně celozávodního výboru KSČ v oboru potravin.
V odvolacím řízení jde především o otázku, je-li na místě snížení náhrady o podíl spoluviny podniku. Odvolací soud souhlasí s názorem prvého soudu, že žalobce jako zaměstnavatel má určitou spoluvinu na vzniklé škodě.
Podle § 4 odst. 1 zák. o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru, č. 71/1958 Sb., vedení podniku je povinno vytvářet zaměstnanci pracovní podmínky, které by mu umožňovaly správný výkon jeho povinností. Toto ustanovení nutí podniky k tomu, aby se snažily činit taková opatření, zejména technická a organizační, která by umožňovala předcházet škodám na majetku a vytvářela pracujícím podmínky pro řádný výkon jejich pracovních povinností s co nejmenším rizikem. Jestliže podnik tyto povinnosti neplní a škoda byla tak způsobena také porušením povinnosti ze strany vedení podniku, nemůže podnik na zaměstnanci požadovat náhradu plné škody, nýbrž nese škodu úměrně svému zavinění. Platí tu tedy speciální ustanovení § 4 zák. č. 71/1958 Sb., který upravil otázku rozsahu náhrady škody odchylně od občanského zákoníku; použití ustanovení § 348 obč. zák. (a stejně i ustanovení § 358 obč. zák.) je v tomto případě vyloučeno.
Okolnosti