č. 2/2026 Sb., Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/24 ve věci návrhu na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
NÁLEZ
Ústavního soudu
ze dne 26. listopadu 2025
sp. zn. Pl. ÚS 31/24 ve věci návrhu na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 31/24 dne 26. listopadu 2025 v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Josefa Fialy, Milana Hulmáka (soudce zpravodaj), Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu, jehož jménem jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Předmět řízení, znění napadeného ustanovení zákona a souvisejících ustanovení
1. Návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu”) se Nejvyšší soud (dále též jen „navrhovatel”) domáhá zrušení § 41 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Namítá jeho rozpor s čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”), čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”), čl. 8 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 5 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci, vyhlášenou pod č. 506/1990 Sb. (dále jen „Úmluva o nucené práci”).
2. Napadený § 41 odst. 3 zákoníku práce zní následovně: „Není-li možné dosáhnout účelu převedení podle odstavců 1 a 2 převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést v těchto případech i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil.”
3. Napadené ustanovení zůstalo nezměněno i po novelizaci zákoníku práce zákonem č. 120/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (dále též jen „novelizační zákon č. 120/2025 Sb.”).
4. Novelizační zákon č. 120/2025 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 6. 2025, tedy až po podání návrhu Nejvyšším soudem, a dotkl se řady ustanovení zákoníku práce, včetně některých částí § 41, 52 a 67. Nebude-li uvedeno jinak, Ústavní soud bude v odůvodnění odkazovat na to znění relevantních ustanovení zákoníku práce, jež bylo platné a účinné v rozhodné době, nikoli ve znění novelizačního zákona č. 120/2025 Sb.
5. S napadeným ustanovením zákona úzce souvisí § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, podle něhož byl zaměstnavatel povinen…
