Input:

R 15/1962; Důchod Garance

č. 15/1962 Sb. rozh.
Jakým způsobem má být pro výši starobního důchodu zhodnocena doba, po kterou pracoval poživatel invalidního nebo částečného invalidního důchodu.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí n. L. z 18. prosince 1961, 7 Co 172/61).
Okresní soud v Ústí n. L. vyhověl opravnému prostředku navrhovatele do rozhodnutí odpůrce tak, že navrhovateli přiznal starobní důchod ve výši 70 % průměrného ročního výdělku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud, že v daném případě jde o vyřešení otázky právního posouzení nároku navrhovatele na zhodnocení doby, po kterou navrhovatel pracoval, přičemž pobíral částečný invalidní důchod, pro výši starobního důchodu. Soud se tu dovolává vládního nařízení č. 19/1959 Sb., o úpravě nároku na starobní důchod a má za to, že skutečnost, že navrhovatel pobíral částečný invalidní důchod, nemůže mít právního významu, ježto předpokladem pro přiznání částečného invalidního důchodu je podstatný pokles výdělku. Bylo by nespravedlivé, aby zaměstnanec v důsledku poklesu své pracovní schopnosti byl poškozen i na svých nárocích na starobní důchod a proto také zákonodárce žádné omezení z uvedeného hlediska ve vládním nařízení č. 19/1959 Sb. nestanovil. Je proto nutno navrhovateli zhodnotit 2 roky zaměstnání po 60. roku věku 4 %.
Krajský soud v Ústí n. L. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že opravnému prostředku navrhovatele nevyhověl a rozhodnutí odpůrce potvrdil.
Z odůvodnění:
Okresní soud se k odůvodnění svého závěru odvolává na ustanovení vládního nařízení č. 19/1959 Sb. Než toto vládní nařízení neupravuje otázku, o niž jde, totiž jak zhodnotit pro výši starobního důchodu práci, kterou koná po splnění podmínek nároku na starobní důchod pojištěnec, který přitom pobírá částečný invalidní důchod. Toto vládní nařízení se opírá o ustanovení § 11 zák. č. 55/1956 Sb. ve znění zákona č. 17/1959 Sb. Ustanovení § 11 je v zákoně samém umístěno v oddílu druhém, upravující dávky, a to přímo starobní důchod. Již tato skutečnost nasvědčuje tomu, že tu nešlo o to, upravit nároky poživatele invalidního důchodu, a to tím spíše, že ze systematiky zákona o sociálním zabezpečení (viz §§ 12 a násl.) vyplývá, že případy, kdy pracuje poživatel invalidního důchodu, jsou upraveny, i když ovšem pro nárok na invalidní důchod, jiným ustanovením zákona, totiž ustanovením § 15.
Nehledě k tomu, co bylo řečeno, z celého vývoje úpravy, zejména z úpravy, která zde byla před vydáním vládního nařízení č. 19/1959 Sb. a z cílů, které zde byla před vydáním vládního nařízení č. 19/1959 Sb. sledovány, neplyne, že by tu ustanovení vlád. nař. č. 19/1959 Sb. bylo možno vyložit způsobem, jak to činí soud prvého stupně. Ani před vydáním vládního nařízení č. 19/1959 Sb. nebylo možno najít v zákoně opory pro závěr, že by doba práce poživatele invalidního důchodu, jde-li o vyměření starobního důchodu, měla být hodnocena 4 %. Takové hodnocení v tomto rozsahu nepřipouštěl ani v případě § 82 odst. 3 a připouštěl je podle § 2 odst. 5 vyhl. č. 1/1957 Ú. l. jen v případě, kdy došlo o zaměstnání konané v I. pracovní kategorii a podle odst. 6 v případě, kdy došlo o zaměstnance, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 9 odst. 1 zákona před jeho účinností a