Input:

R 13/1957; Garance

č. 13/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Dobu, po kterou pojištěnec pobíral sociální důchod jako dávku dobrovolnou, nelze započítat jako dobu náhradní podle § 61 odst. 2 písm. e) zák. o nár. poj.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 6. července 1956, Cz 592/55.)
Navrhovatelka požádala Státní úřad důchodového zabezpečení o přiznání invalidního důchodu. Tento její žádost zamítl s odůvodněním, že nesplňuje základní podmínku nároku, poněvadž v posledních pěti letech před nápadem dávky nezískala v pojištění zákonem požadovaných 1460, nýbrž jen 1102 dní.
Lidový soud civilní v Praze vyhověl opravnému prostředku navrhovatelky a přiznal jí invalidní důchod od 19. února 1955. Zjistil, že navrhovatelka pobírala v době od 1. října 1948 do 30. dubna 1952 sociální důchod přiznaný jí jako dávku dobrovolnou, poté vstoupila do zaměstnání a v tomto zaměstnaneckém poměru získala celkem 1102 dnů pojištění. Vycházeje pak z názoru, že dobu, po kterou pobírala navrhovatelka sociální důchod, nutno považovat za náhradní dobu podle § 61 odst. 2 písm. e) zák. o nár. poj., došel k závěru, že navrhovatelka splnila ke dni 22. ledna 1955, kdy uplatnila nárok na invalidní důchod, základní podmínku tohoto nároku, ježto s připočtením uvedené náhradní doby získala zákonem požadovaný počet dní pojištění.
Krajský soud v Praze schválil názor lidového soudu, že jako náhradní dobu ke splnění základní podmínky lze započíst též dobu, po kterou navrhovatelka pobírala jako dobrovolnou dávku sociální důchod a proto rozhodnutí lidového soudu potvrdil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že oběma uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Krajský soud dovozuje správnost svého názoru v podstatě ze slovního znění § 61 odst. 2 písm. e) zák. o nár. poj., kde sfe prý hovoří zcela všeobecně o opětujících se dávkách národního pojištění a nijak se mezi nimi nerozlišuje a neliší se ani v tom směru, zda běží o dávku nárokovou či dobrovolnou. Naopak, porovná-li se znění § 61 odst. 2 písm. d) zák. o nár. poj.lv němž se hovoří výslovně o nároku na dávky nemocenského pojištění, se zněním zákona pod písm. e), kde se mluví o dávkách, které byly vypláceny, je prý z toho zřejmo, že zákonodárce tu volil odlišnou dikci, z níž vyplývá, že v případě posléze stanoveném nemusí jít o dávku nárokovou. Krajský soud tu však přehlíží, že ustanovením § 61 odst. 1 písm. d) zák. o nár. poj. je jako náhradní doba kryta doba pracovní neschopnosti, kdy pojištěnec měl nárok na poskytování dávek nemocenského pojištění, tedy nejen peněžitých, ale i věcných dávek tohoto pojištění bez ohledu na to, zda tyto dávky byly skutečně poskytnuty