Input:

R 12/1961; Náhrada škody z pracovního poměru pracovníkem Garance

č. 12/1961 Sb. rozh.
Poměrné určení náhrady škody v případě spoluzavinění poškozeného podniku podle zák. č. 71/1958 Sb. je přiměřené, jestliže odpovídá formě a stupni zavinění škůdce a poškozeného.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. září 1960, 4 Cz 96/60).
Žalované byly zaměstnány u žalujícího podniku jako hmotně odpovědné zaměstnankyně v oddělení obuvi a kožené galantérie. Za dobu jejich působení v oddělení bylo při dvou po sobě jdoucích inventurách zjištěno manko v celkové výši 26 065,59 Kčs, a to při inventuře dne 12. června 1957 manko ve výši 2727,27 Kčs a při inventuře dne 16. října 1957 manko ve výši 23 338,32 Kčs.
Lidový soud civilní v Ostravě žalobě v podstatné části vyhověl a zavázal žalované zaplatit žalujícímu podniku náhradu vzniklé škody, přičemž spoluvinu žalujícího podniku na vzniku škody neshledal, snížil však náhradu škody podle § 7 (§ 10) zák. č. 71/1958 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudek první stolice změnil a původně přiznanou náhradu škody podstatně snížil, když dospěl k závěru, že podnik nevytvořil žalovaným takové pracovní podmínky, které by jim umožňovaly správný výkon jejich povinností. Spoluvinu žalujícího podniku hodnotil jednou polovinou celkové škody. Podíly připadající na jednotlivé žalované soud dále snížil o 1/6 podle § 7 (§ 10) zák. č. 71/1958 Sb.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Spoluzavinění poškozeného na škodě, tedy zavinění jeho vlastní škody, kterou společně s poškozeným zavinil i někdo jiný jako škůdce, pracovně právní předpisy ani občanský zákoník nevymezují, i když s tímto pojmem počítají (§ 3 odst. 2, § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb., § 348 obč. zák.) a na spoluzavinění škody poškozeným váží zvláštní právní následky, zejména pak zmenšení a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by postihly škůdce, nebýt spoluzavinění poškozeného. To znamená, pokud je odpovědnost následkem vzniku povinnosti nahradit škodu, snižuje se tato povinnost a někdy vůbec odpadá, což ve svém důsledku znamená, že poškozený a škůdce snášejí škodu podle poměru zavinění, případně že ji snáší výlučně sám poškozený nebo sám škůdce.
O poměru snášet škodu škůdcem a poškozeným musí soud v každém jednotlivém případě rozhodovat jednotlivě vzhledem na okolnosti daného případu, zejména vzhledem na formu a stupeň zavinění. O tom, že poměrné určení náhrady škody je přiměřené, lze totiž hovořit jen v těch případech, kde zavinění poškozeného bylo zváženo se zaviněním škůdce - když tedy forma a stupeň zavinění jednoho byla zvážena s formou a stupněm zavinění druhého - a podle poměru jejich zavinění byla škoda mezi ně poměrně rozdělena, přičemž i nedbalost obou účastníků byla vzhledem k okolnostem různým způsobem odstupňována (srov. důvodovou zprávu k § 337 obč. zák.).
Poměr zavinění může být určen volnou úvahou - na níž byl soud odkázán i v souzeném případě - za podmínek ustanovení § 94 o. s. ř. Určení poměru zavinění musí být i v tomto případě přiměřené okolnostem daného případu, zejména zjištěné formě a stupni zavinění. Je nemožné stanovit abstraktně hranici, jejíž překročení znamená