Input:

č. 38/1956 Sb. rozh. obč., Garance

č. 38/1956 Sb. rozh. obč.
Při výpočtu průměrného ročního výdělku podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj. nutno přihlížet i k náhradním dobám (§ 61 odst. 2 zák. o nár. poj.) z doby před účinností zákona Q národním pojištění.
Je-li pojištěncem v odvolání, napadena výše přiznaného invalidního důchodu proto, že nebyla mu správně zhodnocena náhradní doba, může pojištěnec za odvolacího řízení i po uplynutí odvolací lhůty jako nový odvolací důvod uplatnit tu skutečnost, že soudem prvé stolice nebyla správně zjištěna výše jeho výdělku.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. prosince 1955, Cz 520/55.)
Lidový soud v Karl. Varech přiznal navrhovateli invalidní důchod zvýšený podle § 86 zák. o nár. poj. Jeho výši stanovil úhrnnou částkou 523,80 Kčs měsíčně. Při výpočtu průměrného ročního výdělku podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj., z něhož tento důchod vyměřil, vycházel lidový soud z úhrnného započitatelného výdělku navrhovatelova v době od 1. ledna 1946 do 31. prosince 1949 zjištěného jím ve výši 192.152 Kčs a z toho, že náhradní doby, k nimž nelze při výpočtu průměrného výdělku přihlížet, činí 205 dní. Nezhodnotil jako dobu náhradní dobu od 1. ledna 1946 do konce dubna 1946 uplatňovanou navrhovatelem, a to z toho důvodu, že tvrzeni navrhovatelovo, že šlo o dobu pracovní neschopnosti následkem nemoci, nebylo v řízení prokázáno; poznamenal, že by k ní nebylo možno stejně přihlédnout, ježto spadá do doby před účinností zákona o národním pojištění a nelze ji proto považovat za dobu náhradní podle tohoto zákona.
V odvolání proti tomuto rozsudku popíral navrhovatel správnost tohoto názoru lidového soudu a nabídl důkazy, které si nyní opatřil a jimiž hodlal dokázat pravdivost svého tvrzení o pracovní neschopnosti následkem nemoci v uvedené době. V dodatku k tomuto odvolání, došlému na soud po uplynutí odvolací lhůty, namítl dále, že prvým soudem určený započitatelný výdělek v celkové výši 192,152 Kčs neodpovídá skutečnosti a nabídl o tom nové důkazy.
Krajský soud v Karl. Varech odvolání nevyhověl. Připojil se k právnímu názoru lidového soudu, že při výpočtu průměrného ročního výdělku podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj. nelze považovat za doby náhradní, i když jde o případy uvedené v § 62 odst. 2 zák. o nár. poj., spadají-li tyto do doby před 1. říjnem 1948. Nedošlo tedy podle jeho názoru k žádnému pochybení, když navrhovateli nebyla doba nemoci v r. 1946 při výpočtu jeho průměrného ročního výdělku zhodnocena jako doba náhradní. Pokud dále vytýkal navrhovatel v podání došlém až po uplynutí odvolací lhůty nesprávnost zjištěného jeho výdělku v letech 1946–1949, odmítl krajský soud zabývat se touto námitkou, poněvadž jde prý o nárok, který nebyl odvoláním dotčen.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Názoru krajského soudu, že není důvodu činit rozdíl mezi hodnocením náhradních dob podle § 61 odst. 2 a podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj. nelze přisvědčit. Pojem náhradních dob vymezil zákon o národním pojištění v ustanovení § 61 odst. 2. Ustanovení tohoto paragrafu určuje obsah základní podmínky pro vznik nároku na dávky důchodového pojištění s výjimkou úrazového