č. 4420/2023 Sb. NSS, Daňové řízení: úrok z neoprávněného jednání správce daně; duplicitní úročení Garance
č. 4420/2023 Sb. NSS
Daňové řízení: úrok z neoprávněného jednání správce daně; duplicitní úročení
k § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020
Tytéž částky a za totéž období nemohou být duplicitně úročeny jak úrokem dle § 254 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, tak úrokem dle § 254 odst. 2 daňového řádu. Pokud tedy správce daně přizná daňovému subjektu zvýšený úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu již v důsledku zrušení exekučního titulu (rozhodnutí o stanovení daně), nemá daňový subjekt nárok na další úrok v důsledku následného zrušení exekučního příkazu. Daňovému subjektu tak náleží buď úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu (pokud neoprávněně stanovenou daň uhradil dobrovolně), nebo dle § 254 odst. 2 daňového řádu (pokud neoprávněně stanovenou daň neuhradil dobrovolně); souběh těchto nároků je však vyloučen.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, čj. 2 Afs 351/2020-32)
Prejudikatura: č. 3399/2016 Sb. NSS., č. 3515/2017 Sb. NSS a č. 3975/2020 Sb. NSS.
Věc: Wassa s.r.o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o úrok z neoprávněného jednání správce daně, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalobce žádostí ze dne 19. 4. 2019 požádal Finanční úřad pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně, a to dle § 254 odst. 2 daňového řádu. Tento nárok žalobce opíral o skutečnost, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, čj. 2 Afs 392/2017-48, č. 3975/2020 Sb. NSS, zrušil exekuční příkazy směřující vůči žalobci, protože nařízení daňové exekuce bylo nepřiměřené.
Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2019 (dále jen „rozhodnutí o nepřiznání úroku“) správce daně vyslovil, že se žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně nepřiznává, neboť tento byl žalobci podle § 254 odst. 2 daňového řádu přiznán již v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů (které předcházely zmíněným zajišťovacím příkazům) rozhodnutím správce daně ze dne 1. 11. 2018 (dále jen „rozhodnutí o přiznání úroku“) ve výši 13 418 342 Kč. Proti rozhodnutí o nepřiznání úroku podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 3. 2020 (dále také jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl a rozhodnutí o nepřiznání úroku potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Svou argumentaci opět opíral o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 392/2017-48 z nichž dovozoval, že „zvýšený“ úrok ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu mu náleží právě v důsledku toho, že Nejvyšší správní soud zrušil exekuční příkazy, které se žalobce týkaly.
Žalobce zdůraznil zejména bod 10 odkazovaného rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že se „zabývá přezkumem zákonnosti exekučních příkazů v době jejich vydání, a to nezávisle na tom, že zajišťovací příkazy jakožto exekuční tituly, na jejichž základě byly exekuční příkazy vydány, byly později Nejvyšším správním soudem pravomocně zrušeny. Rozhodování soudu bude mít tedy podobu retrospektivní kontroly zákonnosti, jejímž projevem ve sféře daňového subjektu…
