3/1997 Sb., Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. listopadu 1996 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 90 odst. 1 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Garance

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu ve věci návrhu senátu 6 A Vrchního soudu v Praze na zrušení § 90 odst. 1 věta první ve slovech „§ 5 odst. 6” zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,

Senát 6 A Vrchního soudu v Praze (dále jen „Vrchní soud”) v řízení podle části páté hlavy první a druhé občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [dopisu Ministerstva životního prostředí České republiky (dále jen „Ministerstvo”) ze dne 26. října 1994 č. j. OOP/4616/94] dospěl k závěru, že ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech „§ 5 odst. 6” zákona ČNR č. 114/1992 Sb., jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”), který stanoví, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”), který má stejný obsah. Na odůvodnění svého závěru Vrchní soud uvedl, že napadená právní úprava vyloučením správního řádu z aplikace na řízení o vydání povolení k vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána (§ 5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb.), vytvořila situaci, kdy správní úřad [v dané věci Ministerstvo, viz § 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č. 114/1992 Sb.] může zcela libovolně vydání povolení odpírat, ba dokonce i odmítat rozhodnout vůbec, aniž by žadatel měl - díky české úpravě správního soudnictví - reálnou možnost domoci se soudní ochrany. Neexistence jiné zákonné procesní úpravy, která by na věc dopadala, má podle Vrchního soudu, vedle již zmiňované libovůle, další zásadní důsledky, a to konkrétně, že správní orgán není zákonem vázán chránit práva a zájmy občanů; není ani povinen se věcí zabývat svědomitě a odpovědně, není povinen věc vyřídit včas a bez zbytečných průtahů, není také povinen dbát toho, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věcí, a naopak osoba, o jejíž práva v řízení jde, nemá možnost, aby taková práva sama hájila nebo aby se vyjádřila k podkladu rozhodnutí. Stejně tak neplatí ani řada dalších povinností a pravidel, uvádí Vrchní soud, například v takovém procesu není ani žádného účastníka řízení, o věci může rozhodovat i takový pracovník správního orgánu, který má na výsledku řízení osobní nebo věcný zájem, nikomu nemusí být dovoleno…