Input:

32/1997 Sb., Nález Ústavního soudu České republiky ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 Garance

č. 32/1997 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
IV. senát Ústavního soudu České republiky rozhodl dne 18. září 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95
takto:
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 14/95 ze dne 24. února 1995 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 130/95 ze dne 22. března 1995 se zrušují.
Odůvodnění
Dne 12. dubna 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. února 1995 sp. zn. 7 T 14/95 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců nepodmíněně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel spolu s rodiči odvolání, ve kterém především poukázal na skutečnost, že za trvalé odmítnutí vojenské služby byl již pravomocně odsouzen, a sice rozsudkem stejného soudu sp. zn. 32 T 76/94 ze dne 4. května 1994, a že tedy výklad, že se dopustil odmítnutím opakovaného povolávacího rozkazu nového trestného činu, by ve skutečnosti znamenal, že ten, kdo z jakýchkoli důvodů promešká lhůtu k podání žádosti o civilní službu podle § 2 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů, může být soudně trestán prakticky nepřetržitě až do věku 60 let, kdy končí branná povinnost. Žádal proto o zproštění obžaloby. Toto odvolání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 22. března 1995 sp. zn. 2 To 130/95 podle § 256 trestního řádu zamítl s odůvodněním, že nezjistil žádné vady, které by negativním způsobem ovlivnily zabezpečení objasnění věci nebo právo obžalovaného na obhajobu. Podle jeho názoru soud I. stupně bez jakýchkoliv pochybností zjistil, že obžalovaný dne 15. června 1994 osobně převzal povolávací rozkaz od okresní vojenské správy, kterým mu byla stanovena povinnost nastoupit k výkonu vojenské základní služby dne 7. července 1994 u vojenského útvaru v L., což neučinil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Pokud jde o námitku obžalovaného o nepřijatelnosti opakovaného trestního postihu za totéž jednání, soud uvedl, že se jednalo sice o trestný čin stejného druhu, avšak šlo o skutek zcela jiný, vymezený zcela odlišnými skutkovými okolnostmi.
Stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí především přehlížejí ustanovení čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Z toho dovozuje, že nemůže být nucen k výkonu vojenské služby ani ten, kdo z jakýchkoliv důvodů zmešká lhůtu stanovenou v