Input:

128/1997 Sb., Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. května 1997 ve věci návrhu podaného spolu s ústavní stížností na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb. Garance

č. 128/1997 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. května 1997 v plénu o návrhu M. Š. na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., podaném spolu s ústavní stížností,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
M. Š. podala k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. července 1995. Svým rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení zamítla tehdy žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení § 2 cit. zákona, neboť její manžel v době úmrtí již neměl status československého politického vězně podle ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, jak to požaduje zákon č. 217/1994 Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, přičemž poukázala zejména na prohlášení dcery A. S., L. R., které její otec, bývalý spoluvězeň A. Š. řekl, že A. Š. byl zastřelen na korbě nákladního auta při evakuaci koncentračního tábora 25.dubna 1945. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že se navrhovatelce nepodařilo toto datum prokázat a opřel se o doklady Mezinárodního červeného kříže, v němž se uvádí jako den smrti 8. květen 1945.
Vrchní soud v Praze dále dospěl pro navrhovatelku k nepřijatelnému závěru, že status politického vězně trval u jejího manžela pouze od 14. prosince 1944 do 5. května 1945. Zemřel-li až po uplynutí tohoto období, nebyl již dle stanoviska soudu politickým vězněm podle zákona č. 255/1946 Sb., a nemůže být proto považován za postiženou osobu.
Vzhledem k uvedenému stanovisku Vrchního soudu v Praze spojila stěžovatelka se svou ústavní stížností návrh na zrušení části právního předpisu podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jeho uplatněním - dle navrhovatelky - nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Navrhla proto zrušení části zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, a to slov: „ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech“ v § 3 odst. 1 písm. c) cit. zákona, jakož i v téže větě následujících slov: „v souvislosti se zatýkáním“. Po této úpravě by na úvodní slova § 3, jež znějí: „Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky vzniká:“, v písmenu c) navazoval text: „vdovám a vdovcům po postižených občanech popravených nebo zemřelých nebo násilně usmrcených“.
Senát