Input:

106/2003 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 26. března 2003 ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 Garance

č. 106/2003 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Plénum Ústavního soudu rozhodlo 26. března 2003 ve věci ústavní stížnosti V. W. (V.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002
takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954 sp. zn. T 2/54 uznán vinným ze spáchání trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Tohoto činu se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci stejnokroj, převzít přidělenou zbraň a konat vojenskou službu, přičemž se odvolával na své náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dva a půl roku a současně s tím byla vyslovena na dobu tří let ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb.
Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 7. 1. 1954, podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž argumentoval tím, že rozsudkem byl porušen zákon v ust. § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Příslušný senát Nejvyššího soudu projednal stížnost pro porušení zákona dne 29. 5. 2002, přičemž usnesením sp. zn. 11 Tz 205/01 rozhodl s ohledem na dosavadní rozdílnou rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia. Za klíčovou otázku označil to, zda na jednání stěžovatele lze nahlížet jako na trestný čin anebo zda jím stěžovatel jen realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti.
V odůvodnění napadeného usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 15 Tz 47/2002 velký senát především uvedl, že správnost napadeného rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona ex tunc, tj. podle skutkového a právního stavu, který existoval v době, kdy bylo rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona vydáno.
Ustanovením § 2 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Trestný čin