Zákonné zastoupení a opatrovnictví, prokuraGarance

15.5.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer
Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Zákonné zastoupení a opatrovnictví, prokura

15.5.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.11.1
Zákonné zastoupení a opatrovnictví, prokura

Mgr. Klára Svobodová

Problematika zastoupení je dnes upravena v  § 436 a násl. NOZ, kdy úvodní paragrafy se věnují zastoupení obecně, pak následuje smluvní zastoupení, prokura jako zvláštní druh smluvního zastoupení (nově zařazena do občanského zákoníku, dříve upravena v § 14 ObchZ) a zákonné zastoupení a opatrovnictví.

Institut zastoupení slouží především k řešení situací, kdy osoba, ať už fyzická nebo právnická, nemůže nebo z nějakého důvodu nechce sama jednat.

Občanský zákoník rozlišuje zákonné zastoupení, které vzniká přímo ze zákona, opatrovnictví jako zastoupení založené rozhodnutím soudu a zastoupení smluvní, které vzniká na základě dohody mezi zastoupeným a zástupcem a řeší tak shora popsanou situaci, kdy osoba nechce z nějakého důvodu jednat sama.

Z právního jednání musí být jasně patrno, že někdo jedná za jiného, jinak platí, že jedná vlastním jménem.

Zástupce a zastoupený

Zástupcem je osoba, která je oprávněna jednat jménem jiné osobyzastoupeného s tím, že z takovéhoto jednání vznikají práva a povinnosti přímo zastoupené osobě. Tato definice byla v podstatě doslovně převzata z občanského zákoníku z roku 1964, konkrétně z jeho § 22 odst. 1 ObčZ.

Zastoupeným i zástupcem může být jak fyzická osoba, tak právnická osoba. Zastoupeným může být i nasciturus – počaté dítě, na které se hledí jako na již narozené; má se za to, že se dítě narodilo živé, nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

Dobrá víra

Nově zákonodárce zařadil do obecných ustanovení úpravu dobré víry zástupce i zastoupeného, z čehož lze dovodit, že se uplatní na všechny druhy zastoupení. Zásada dobré víry je formulována toliko tak, že pokud je zástupce v dobré víře nebo musel-li vědět o určité okolnosti, přihlíží se k tomu i u zastoupeného. Výjimku z uvedeného tvoří okolnosti, o kterých se zástupce dozvěděl před vznikem zastoupení. Dalším pravidlem je, že pokud není v dobré víře zastoupený, nelze dobrou víru dovozovat ani u zástupce, z čehož vyplývá, že nedostatek dobré víry nemůže být „zhojen” tím, že si strana zvolí nebo je jí ustanoven zástupce.

Kolize zájmů

Občanský zákoník ve svém § 437 NOZ formuluje další obecné pravidlo týkající se rozporu mezi zájmy zástupce a zastoupeného, které se aplikuje na všechny druhy zastoupení. Zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Dojde-li k této kolizi, bude takové právní jednání relativně neplatné. Výjimku z daného pravidla tvoří smluvní zastoupení, kdy za situace, že zastoupený o tomto rozporu věděl, a přesto se nechal zástupcem zastupovat, nemůže se následně dovolávat relativní neplatnosti, protože takové právní jednání je platné. O rozpor mezi zájmy zastoupeného a zástupce se jedná za situace, že zástupce jedná i za třetí osobu (tedy za osobu, se kterou má právně jednat za zastoupeného), a také v případě, kdy bude jednat zástupce ve vlastní záležitosti. Rozpor zájmů nelze jednotně definovat a vždy bude záležet na posouzení okolností konkrétní situace.

NS 21 Cdo 4877/2009: Za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné, aby soud před rozhodnutím o schválení dohody pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech, tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem.

Osobní jednání zástupce a více zástupců

Zástupce jedná osobně. Zástupce si může zvolit dalšího zástupce, pokud si to se zastoupeným dohodne nebo to vyžaduje nutná potřeba nebo v případě, kdy tak stanoví zákon. Ve všech uvedených případech ale zástupce odpovídá za řádný výběr osoby, která byla ustanovena jako další zástupce.

Zastoupený si může v dané věci zvolit více zástupců. Pokud není výslovně stanoveno jinak, má se za to (tj. není například prokázáno, že existuje dohoda se zástupci), že každý z nich může jednat samostatně.

Překročení zástupčího oprávnění

Zastoupení osoby a jednání jejím jménem má nastavené určité limity, a to buď zákonem, nebo smluvně, a zástupce si musí být vědom svých oprávnění, respektive omezení. Překročí-li zástupce dané limity a zastoupený takové jednání bez zbytečného odkladu schválí, zavazuje právní jednání zastoupeného. Stejné pravidlo se uplatní i v případě, že jednala osoba, která k tomu nebyla oprávněná.

Neschválí-li zastoupený bez zbytečného odkladu dodatečně jednání zástupce, je právním jednáním, kterým bylo zástupčí oprávnění překročeno, vázán sám zástupce, tj. osoba, jež jednala za jiného. Byla-li třetí osoba v dobré víře, že jednající osoba nepřekračuje zástupčí oprávnění, má právo na jednajícím žádat, aby splnil to, k čemu se zavázal, případně aby jí nahradil škodu, kterou jí překročením zástupčího oprávnění způsobil.

Zákonné zastoupení a opatrovnictví

V občanském zákoníku nalezneme úpravu zákonného zastoupení právnických osob (§ 161 až 167), zákonné zastoupení fyzických osob (zejména § 892 až 905), opatrovnictví člověka (§ 465 až 485) a nově také opatrovnictví právnické osoby (§ 486 až 488).

Zákonné zastoupení i opatrovnictví spojuje společný účel, a to ochrana zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.

Zákonné zastoupení fyzických osob přichází v úvahu pouze u nezletilých, kteří nejsou plně svéprávní, a uplatní se primárně v rámci rodičovské zodpovědnosti. Teprve v situaci, kdy rodiče nejsou schopni nebo ochotni nezletilého zastupovat, přichází na řadu zastoupení jinými osobami. Pro vznik opatrovnictví je zapotřebí rozhodnutí soudu.

Občanský zákoník v úvodních ustanoveních týkajících se zastoupení a opatrovnictví negativním výčtem určuje rozsah zastoupení (zákonný zástupce ani opatrovník nemohou v obecné rovině zastoupeného zastoupit při vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských práv a dále při pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání). Dále stanoví, že zákonný zástupce nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby, ledaže by se jednalo o ohrožení života a zdraví. Řeší případ kolize zájmů zákonného zástupce nebo opatrovníka se zastoupeným, a to tak, že hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. Dále upravuje problematiku správy jmění zastoupeného. Běžnou správu provádí zákonný zástupce či opatrovník sám. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje občanský zákoník k takovému naložení se jměním zastoupeného schválení soudem. Novinkou týkající se správy jmění zastoupeného je ustanovení § 461 odst. 2, cit.: „Dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy podle odstavce 1 vyloučeny. Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového daru, dědictví nebo odkazu odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení soudu.”

Toto ustanovení je poměrně hojně využíváno při sepisu závětí. Představme si situaci, kdy prarodič nemá zcela korektní vztahy s rodiči svého vnoučete. Prarodič má své vnouče rád a přeje si, aby jeho majetek dostalo vnouče, které je ale nezletilé, tedy v případě, že by prarodič zemřel v době, kdy vnouče bude stále nezletilé, spravovali by majetek nabytý dědictvím rodiče vnoučete, což prarodič nechce. V rámci závěti povolá za dědice svého majetku vnouče s podmínkou, že takto nabytý majetek bude spravovat třetí osoba odlišná od zákonných zástupců – rodičů dítěte. Zákonným zástupcům v takovém případě zbyde v rámci rodičovské zodpovědnosti pouze právo dědictví odmítnout. Odmítnutí dědictví za vnouče ovšem vyžaduje souhlas opatrovnického soudu.

Zastoupení vykonává zákonný zástupce nebo opatrovník bez nároku na odměnu. Výjimku tvoří případ, kdy v rámci zastoupení dochází ke správě jmění zastoupeného. V takové situaci může být zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi přiznána odměna. Výši určuje soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku a k výnosům z něho, jakož i k časové a pracovní náročnosti správy.

Opatrovník je vždy jmenován soudem, který zároveň v rozhodnutí určí rozsah práv a povinností opatrovníka. Osobu, které soud jmenuje opatrovníka, zákon nazývá opatrovancem. Pokud o to opatrovník požádá, soud ho na základě jeho žádosti z funkce odvolá, stejně tak soud učiní v okamžiku, kdy opatrovník neplní své povinnosti, a zároveň s tímto rozhodnutím, je-li to potřeba, ustanoví osobě opatrovníka nového. Nejde-li o správu jmění, může mít opatrovanec pouze jednoho opatrovníka. Pokud je opatrovanci jmenován opatrovník a zvláštní opatrovník určený pouze pro správu jmění, pak zákon jasně stanoví, že opatrovance zastupuje před soudem opatrovník, a to i v případech, kdy se jedná o správu majetku. Je-li opatrovanci jmenováno více opatrovníků bez rozlišení jejich působnosti, platí, že jsou všichni opatrovníci povinni jednat společně.

Zákonné zastoupení fyzické osoby

Zákonné zastoupení dítěte matkou vzniká jeho narozením, neboť se má za to, že matkou je žena, která dítě porodila. U otce vzniká zákonné zastoupení buď naplněním jedné ze zákonných domněnek otcovství, nebo souhlasným prohlášením matky a otce před matričním úřadem či soudem a dále právní mocí rozsudku o určení otcovství.

Podrobná úprava rodičovské odpovědnosti a zastoupení dítěte rodiči je upravena v občanském zákoníku v oddílu 3 Rodiče a dítě.

Zvláštní případy zastoupení fyzické osoby – podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat

Stará právní úprava znala ve vztahu k osobám stiženým duševní poruchou pouze omezení a zbavení způsobilosti k právním úkonům. Taková opatření však byla mnohdy nepřiměřená a nezohledňovala možnosti přiměřených přístupů k osobám postiženým duševní poruchou tak, aby se ani jim nebránilo v uplatňování jejich práv a umožnilo se jim zapojení do společenského života. Původní úprava rovněž dostatečně nerespektovala vůli dotčených osob, a to někdy i v případech, kdy ji mohly a chtěly projevit a jejímu respektování nebránily objektivní důvody. Nový občanský zákoník tak po vzoru dalších evropských států zavedl do českého právního řádu další opatření využitelná pro osoby stižené duševní poruchou. Nově mohou zletilé osoby s narušenou schopností právně jednat využít následující podpůrná opatření: předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti a omezení svéprávnosti. Níže se budeme věnovat prvním třem zmíněným institutům.

Předběžné prohlášení

Předběžné prohlášení je upraveno v § 38 až 44 NOZ. Obdobnou úpravu mají například v Rakousku, Francii, Velké Británii, Québecu, Ontariu a jiných státech. Zařazení tohoto institutu do českého právního řádu reflektuje Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika již podepsala a ratifikovala, a dále navazuje na judikaturu Evropského soudu a nálezy Ústavního soudu ČR.

Předběžné prohlášení je opatření preventivní povahy, jehož účelem je umožnit člověku, zejména za situace, kdy u sebe pozoruje postupné rozvíjení duševní poruchy (např. Alzheimerovu nemoc, demenci), projevit závazně vůli pro případ, že posléze nebude schopen spravovat vlastní záležitosti. Jedná se zejména o možnost projevit závazně vůli, jak mají být nadále jeho záležitosti spravovány a kdo je má spravovat jako jeho opatrovník. Soud má pak rozhodovat v případech, kdy jsou účinky předběžného prohlášení vázány na podmínku, nebo na podstatnou změnu okolností, kdy je dána pravomoc soudu učiněné prohlášení zrušit nebo změnit v případě, že by člověk prohlášení za takových změněných okolností neučinil, nebo by je učinil s jiným obsahem.

Institut předběžného prohlášení je úzce provázán s opatrovnictvím člověka. Účinky předběžného prohlášení (případně jejich pominutí) se totiž projevují skrze soudní rozhodnutí, při němž soud z předběžného opatření zpravidla vychází jako z nejpodstatnějšího podkladu.

Obsahem předběžného prohlášení může být:

a) ustanovení konkrétní osoby opatrovníka,

b) ustanovení konkrétního správce vymezené záležitosti (okruhu záležitostí) pořizovatele, včetně případné správy jmění nebo jeho části,

c) uvedení způsobu, kterým mají být řešeny záležitosti pořizovatele poté, co pořizovatel ztratí schopnost právně jednat.

Předběžné prohlášení nabývá právního významu

 
 Nahoru