Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace; souběh funkcíArchiv

14.6.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer
Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace; souběh funkcí

14.6.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

5.1.2.4 Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace; souběh funkcí

JUDr. Alena Čechtická, Ph. D.

Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace je jedním z témat, které lety rozhodně neztrácí na své aktuálnosti a za každé situace spolehlivě vyvolá vášnivé diskuse, a to nejen v řadách odborné veřejnosti. Živě diskutována bývá tato otázka zejména v souvislosti s již mnohokráte probíraným tématem souběhu funkcí, které se v posledním desetiletí stalo již právnickým evergreenem. Navzdory očekáváním mnoha odborníků nepomohla situaci bohužel vyřešit ani rekodifikovaná právní úprava platná od r. 2014 a větší jasno do dané tématiky nevnesly ani soudy, které svými protichůdnými rozhodnutími celou situaci spíše ještě více znepřehlednily.

V tomto článku se pokusíme shrnout si nejdůležitější skutečnosti týkající se právního režimu a obsahových náležitostí smlouvy o výkonu funkce, upozornit na nejaktuálnější vývoj judikatury věnované tématu souběhu funkcí a doporučit nejvhodnější postup, který by měli účastníci při uzavírání smlouvy o výkonu funkce zvolit.

S kým lze smlouvu o výkonu funkce uzavřít?

Smlouva o výkonu funkce může být uzavřena v zásadě s členem jakéhokoli orgánu obchodní společnosti či družstva, tedy jak statutárního orgánu (člen představenstva akciové společnosti či družstva), tak kontrolního orgánu (člen dozorčí rady akciové společnosti, člen kontrolní komise družstva). Vzhledem k tomu, že v praxi dochází nejčastěji k uzavírání smluv o výkonu funkce s členy statutárních orgánů, přičemž i souběh funkcí je problémem dotýkajícím se výhradně této kategorie osob, bude další výklad zaměřen především na tuto skupinu členů orgánů.

Je uzavření smlouvy o výkonu funkce povinné?

Úvodem si položme otázku, zda je vůbec nutné, aby výkon funkce člena statutárního orgánu byl upraven písemnou smlouvou. Z právního hlediska je odpověď jednoznačně záporná: uzavření smlouvy o výkonu funkce povinné není a nikdo nemůže sankcionovat obchodní korporaci ani člena jejího orgánu za to, že mezi sebou takovou smlouvu neuzavřely.

Z praktických důvodů je nicméně uzavření smlouvy o výkonu funkce nanejvýš vhodné, a to zejména pro samotného člena orgánu, neboť ten by bez výslovné smluvní úpravy nemusel mít nárok na žádné plnění – mohlo by tak velmi snadno dojít k tomu, že by svou funkci vykonával bezplatně. Uzavření písemné smlouvy je navíc praktické i proto, že si tak strany jasně definují také další pravidla, za nichž bude funkce vykonávána a upřesní si v podrobnostech vzájemné povinnosti, upravené zákonem pouze v rámcové podobě.

Souběh funkcí – aktuální stav

Uzavření písemné smlouvy o výkonu funkce je o to důležitější v případě, kdy má člen orgánu vykonávat pro stejnou společnost paralelně ještě další funkci/pracovní pozici. Typicky se jedná o výkon nejrůznějších manažerských pozic na úrovni vrcholového vedení společnosti (generální ředitel, obchodní/výrobní/finanční ředitel, HR-manager apod.), avšak v zásadě se může jednat i o jakoukoli jinou pracovní pozici, ať již vedoucí (na jakémkoli stupni organizace řízení společnosti) či řadovou.

A zde se dostáváme k onomu kontroverznímu tématu, kterým je právě souběh funkcí. Ten je i nadále spjat s řadou otazníků, neboť navzdory bohaté judikatuře českých soudů není doposud postavena najisto otázka, zda je možno vykonávat ve stejné společnosti paralelně funkci člena statutárního orgánu a funkci manažera, když po obsahové stránce se tyto funkce vždy navzájem do značné míry překrývají. S tím pak souvisí otázka, zda výkon každé z uvedených funkcí může mezi účastníky založit samostatný smluvní vztah, na který by bylo možno platně uzavřít samostatnou smlouvu (tj. smlouvu o výkonu funkce v režimu občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích na výkon funkce člena statutárního orgánu a pracovní smlouvu v režimu zákoníku práce na výkon manažerské pozice).

Shrnutí závěrů dosavadní judikatury

Úvodem si shrňme závěry, které byly v minulých letech již mnohokrát potvrzeny rozhodovací praxí soudů1, takže byly odbornou veřejností již víceméně akceptovány, a to až do doby vydání několika rozporuplných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jak o tom bude pojednáno níže. Jedná se o následující závěry:

  • činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem;

  • výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ust. § 34 odst. 1 ZP;

  • vznik i zánik právního vztahu statutárního orgánu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy;

  • neplatné jsou pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán);

  • právní předpisy ani povaha obchodní společnosti nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že činnost statutárního orgánu nemůže být vykonávána v pracovním poměru. Člen statutárního orgánu proto může se společností uzavřít pracovní smlouvu pouze za předpokladu, že její předmět bude spočívat ve výkonu jiné činnosti, než je výkon funkce člena statutárního orgánu, přičemž tato činnost se po obsahové stránce nebude s činností člena statutárního orgánu překrývat a bude spočívat v plnění zcela odlišných úkolů.

Náplň funkce člena statutárního orgánu

Aby bylo možno provést porovnání obsahové náplně jednotlivých funkcí, je v prvé řadě nutno vymezit, co vůbec tvoří náplň činnosti člena statutárního orgánu.

Působnost statutárního orgánu (členů statutárního orgánu) bývá standardně rozdělována na vnější (zastupování společnosti navenek) a vnitřní (obchodní vedení a zvláštní pravomoci statutárního orgánu - např. svolávání valné hromady, informování společníků).

Pokud jde o zastupování společnosti, došlo s účinností od 1. 1. 2014 ke změně právní koncepce ve věci jednání za právnickou osobu. Podle současné právní úpravy je právnická osoba považována za fikci, která nemá vlastní vůli a není proto schopna jednání přímého, nýbrž pouze nepřímého. Práv a povinností může právnická osoba nabývat pouze prostřednictvím svého zástupce (ust. § 151 odst. 1 a 154 NOZ). Zástupcem právnické osoby oprávněným k jejímu zastupování ve všech záležitostech je přitom právě její statutární orgán, který je oprávněn zastupovat ji ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 NOZ).

Pojem „obchodní vedení” není dosud právními předpisy definován, avšak v hojné míře se mu již věnovaly soudy ve své rozhodovací činnosti. Judikatura zde dovodila, že obchodním vedením společnosti je řízení (správa) společnosti (jejího podniku), tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech2 a rozhodování o provozních záležitostech jako je např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví3. Tato činnost zahrnuje průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života.

Ve světle shora uvedeného tedy nenastane problém zpravidla za situace, kdy má člen statutárního orgánu vykonávat nevedoucí pozici (např. technický konzultant, servisní technik, údržbář, správce nemovitostí, montér) nebo vysoce specializovanou činnost (např. lékař, webový analytik, konstruktér, architekt, technický grafik). V těchto případech je pracovní náplň uvedené pozice natolik specifická, že ji lze od náplně funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) objektivně oddělit, takže k obsahovému překrytí obou činností nedojde; uzavření pracovní smlouvy tedy v takovém případě nic nebrání.

Jinak je tomu ovšem tehdy, má-li člen statutárního orgánu vykonávat některou z pozic ve vrcholovém managementu společnosti (typicky generální ředitel, obchodní ředitel, finanční ředitel, HR-manažer), což je však zároveň v praxi případ nejčastější.

Vývoj situace od r. 2012

Až do roku 2012 vykládaly soudy ve své rozhodovací praxi pojem „obchodní vedení” extenzivně a vztahovaly jej na výkon celé řady běžných provozních činností, které je potřeba při každodenním chodu společnosti zajišťovat. Vycházejíc z tohoto výkladu se pak judikatura vyvíjela po řadu let tím směrem, že považovala za nepřípustný v zásadě souběžný výkon jakékoli manažerské pozice, neboť u každé takové pozice bylo možno dovodit značné obsahové překrytí s náplní funkce člena statutárního orgánu.

Změnu v uvedeném chápání pak přinesl s účinností od 1. 1. 2012 dnes již zrušený obchodní zákoník, který ve svém ust. § 66d ObchZ výkon funkce jednatele na základě pracovní smlouvy výslovně připustil. Uvedené ustanovení výslovně umožňovalo tzv. pověření obchodním vedením. Statutární orgán společnosti tak mohl pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného, přičemž bylo dovoleno nejen to, aby tyto činnosti mohly být vykonávány též v pracovněprávním vztahu, nýbrž i to, aby takto pověřeným zaměstnancem společnosti byl dokonce samotný statutární orgán společnosti nebo jeho člen (jinými slovy bylo možné, aby člen statutárního orgánu vyjmul z obchodního vedení část úkolů a delegoval jej na sebe sama). Pověření obchodním vedení nebylo přípustné pouze u některých činností svěřených zákonem do výlučné působnosti statutárního orgánu - např. rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti apod.

Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014 nicméně uvedenou úpravu nepřevzala, takže - stejně jako v období před 1. 1. 2012 - problematiku souběžného výkonu funkcí včetně možnosti pověření obchodním vedením výslovně vůbec neupravuje.

Absence výslovné zákonné úpravy byla některými odborníky chápána - v duchu zásady „co není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno” – tak, že možnost vynětí části úkolů z obchodního vedení společnosti a jejich delegování na jinou osobu v rámci pracovněprávního vztahu nadále existuje, a to i v případě, kdy bude člen statutárního orgánu delegovat úkoly na sebe sama. Převážná část odborné veřejnosti však zastávala opatrnější přístup a nadále doporučovala se souběhu funkcí vyhnout a pracovněprávní vztah s členem statutárního orgánu raději vůbec nezakládat.


Rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 21 Cdo 496/2014

Jistý obrat ve věci pak přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 21 Cdo 496/2014 ze dne 24. 2. 2015, v němž soud zcela nečekaně označil souběh funkce člena místopředsedy představenstva akciové společnosti a funkce obchodního ředitele za přípustný. Soud v posuzovaném případě uzavřel, že náplň obou funkcí byla rozdílná a k obsahovému překrytí tudíž nedošlo. Tento závěr byl ovšem jen stěží pochopitelný, neboť činnosti, které měly v daném případě tvořit náplň funkce obchodního ředitele (např. řízení činnosti “smluvní dopravy“, zabezpečování činnosti skladů, zajišťování průzkumu trhu a logistické činnosti, vedení objednávkového systému, stanovování cen výrobků, služeb a materiálů atd.), byly činnostmi, které sám Nejvyšší soud do té doby běžně považoval za součást náplně obchodního vedení společnosti a existenci souběhu u nich tudíž nepřipouštěl. V tomto ojedinělém případě však Nejvyšší soud ze své konstantní judikatury zcela vybočil, navíc bez uvedení dostatečně přesvědčivé argumentace.


Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15

Neméně překvapivý byl pak nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2016, v němž se soud zabýval posouzením skutečnosti, zda lze funkci statutárního orgánu vykonávat na základě pracovní smlouvy (do té doby se s ohledem na konstantní judikaturu soudů vycházelo ze závěru, že to možné není). Ústavní soud zde dovodil, že zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v pracovním poměru nevychází ze zákona, avšak byl dotvořen pouze judikaturou – je proto nezbytné, aby byl dostatečně a přesvědčivě odůvodněn (což se dle názoru Ústavního soudu do té doby nestalo). Ze skutečnosti, že veškeré právní vztahy upravující výkon závislé práce musí být podřízeny zákoníku práce, nelze podle Ústavního soudu dovozovat, že by režimu zákoníku práce nemohly být na druhou stranu podřízeny i jiné vztahy, byť se v nich o výkon závislé práce nejedná. Zásada autonomie vůle, podle níž může každý činit, co není zákonem zakázáno, je totiž podle Ústavního soudu jednou z nejdůležitějších zásad právního státu, takže omezení této zásady je přípustné pouze ze závažných důvodů. Takové důvody však soudy ve svých rozhodnutích dosud neuvedly, takže judikaturou dovozený zákaz výkonu funkce jednatele na základě pracovní smlouvy shledal Ústavní soud protiústavním.


Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3613/2015

V návaznosti na to se pak danou otázkou zabýval opakovaně Nejvyšší soud. Ten ve svém rozsudku ze dne 19. 1 .2017 navázal na svou konstantní judikaturu z dřívějších let a opakovaně dospěl k závěru, že funkci statutárního orgánu v pracovním poměru vykonávat nelze, a že v případě obsahového překrytí funkce člena statutárního orgánu s manažerskou pozicí je případný pracovní poměr založený mezi účastníky neplatný. V návaznosti na kritiku provedenou nálezem Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR své závěry detailně odůvodnil a vysvětlil, že statutární orgán jako hlavní řídící, výkonný a jednatelský orgán právnické osoby stojí na vrcholu pyramidy (hierarchie) právnické osoby a jejích orgánů, takže v poměrech právnické osoby není jiného orgánu, který by byl statutárnímu orgánu „nadřízen” a mohl mu udělovat pokyny (příkazy) týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Výkon funkce statutárního orgánu či jeho člena proto nenaplňuje (nemůže naplňovat) základní znaky, jimiž zákoník práce charakterizuje pracovněprávní vztahy, neboť není výkonem závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 2 ZP. Není tedy možné, aby si účastníci sjednali, že smlouvu o výkonu funkce podřídí režimu zákoníku práce, neboť aplikace tohoto pracovněprávního kodexu na právní vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce, je z podstaty věci vyloučena.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 byla nicméně podána ústavní stížnost, takže věcí se bude opětovně zabývat Ústavní soud. Uvedená otázka tak zůstává i nadále nevyjasněna. Je však zřejmé, že z důvodu přetrvávající nejistoty je potřeba volit obezřetnější přístup a pracovní poměr v případě obsahového překrývání funkci neuzavírat.

Jak tedy v současné době postupovat při uzavírání smlouvy?

Vykonává-li určitá osoba funkci statutárního orgánu/člena statutárního orgánu, je v každém případě vhodné upravit výkon této činnosti písemnou smlouvou o výkonu funkce ve smyslu ust. § 59 ZOK. To platí o to víc v případě, kdy má daná osoba vykonávat souběžně i určitou manažerskou pozici – např. generální ředitel.

Nejvhodnějším a

 
 Nahoru