Input:

č. 92/1955 Sb. rozh. tr., Garance

č. 92/1955 Sb. rozh. tr.
K výkladu pomeru nutné obrany (§ 8 tr. zák.) ke krajní nouzi (§ 9 tr. zák.).
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. června 1955, 1 Tz 124/55.)
Lidový soud v Horažďovicích uznal obviněnou vinnou trestným činem ublížení na zdraví podie § 219 odst. 1 tr. zák. za to, že zasáhla do zápasu, k němuž došlo mezi jejím zetěm P a sousedem téhož R a že uhodila R železnou zástrčkou třikrát do hlavy, při čemž mu způsobila zranění, které muselo být lékařem ošetřeno a jež mělo za následek několik dní trvající poruchu zdraví R a jeho pracovní neschopnost. Za to byla obviněná odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden měsíc. Rozsudek ten se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu zrušil rozsudek lidového soudu v celém rozsahu a trestní stíhání obviněné podle § 166 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. VI č. 1 amnestie presidenta republiky z 9. května 1955 zastavil.
Z odůvodněni:
Předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že lidový soud nezkoumal, zda obviněná nespáchala čin, jímž byla uznána vinnou, v nutné obraně.
Stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Lidový soud ve svém rozsudku shodně s výsledky provedeného dokazování uvádí, že obviněná doznala při výslechu u SNB i u soudu, že udeřila třikrár R do hlavy zástrčkou, avšak hájila se tím. že tak učinila jen proto, že R škrtil jejího zetě P a teprve tehdy, když se manželkám R a P nepodařilo oba odtrhnout, a R škrtil P tak, že tento již měnil barvu v obličeji, takže měla obavu, že by P mohl být uškrcen a neměl by se pak kdo starat o jeho děti.
Tato obhajoba obviněné je plně podporována výpovědí svědka P, což lidový soud rovněž v rozsudku sám konstatuje.
Lidový soud tedy v souhlasu s obhajobou obviněné zjistil, že P byl opravdu škrcen, přesto však obhajobu obviněné odmítl s tím, že „mohla použít jiného prostředku, a to daleko účinnějšího, aniž by R způsobila zranění“.
Lidový soud zde patrně měl na mysli ustanovení § 9 tr. zák. o krajní nouzi, když uvažoval o tom, že obviněná mohla nebezpečí odvrátit jinak. Přitom však lidový soud ani neuvedl, jakým jiným méně nebezpečným prostředkem a při tom účinným mohla obviněná nebezpečí odvrátit.
Při krajní nouzi vzniká stav nebezpečí pro dva společenské vztahy chráněné trestním zákonem, při čemž jeden z nich je porušen (obětován), aby byl