Input:

č. 90/1956 Sb. rozh. tr., Garance

č. 90/1956 Sb. rozh. tr.
Ustanovení § 19 odst. 2 tr. zák, nebrání tomu, aby skutečnost, že jednání naplňuje též znaky jiného trestného činu, nebyla posuzována jako okolnost zvláště přitěžující, ovšem za předpokladu, že tato skutečnost má povahu okolnosti uvedené v § 75 odst. 4 tr. zák.
K naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle § 240 tr. zák. musí být splněn jak znak tohoto trestného činu, že jde o „osobu svěřenou“ dozoru pachatele, tak i znak, že pachatel „zneužil její závislosti“. Ze skutečnosti, že šlo o osobu svěřenou dozoru pachatele, nelze bez dalšího dovodit, že šlo též o zneužití závislosti takové osoby. Soud musí proto tento znak vždy zvlášť zjišťovat.
U trestných činů proti důstojnosti člověka bude možno usuzovat na pokračování v témže trestném činu při více útocích, staly-li se útoky na téže osobě v krátkém časovém sledu, a byl-li zde jednotící úmysl soustavně pokračovat v trestné činnosti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. září 1956, 1 Tz 281/56.)
Obviněný jako odborný učitel na osmileté dívčí škole a jako zástupce ředitele téže školy na podzim 1953 a v lednu 1954 vyzval třináctiletou žačku, kterou vyučoval a jejímž byl třídním učitelem, aby mu šla do kabinetu rovnat obrazy. Tam ji pak v obou případech objímal, líbal a hladil na prsou. V prosinci 1954 a v lednu 1955 obviněný, když náhodně potkal venku na silnici jinou čtrnáctiletou žačku téže školy, kterou v té době nevyučoval, rovněž ji líbal, při druhém setkání ji kromě toho položil na zem a hladil jí přirození.
Lidový soud v Mladé Boleslavi uznal obvineného vinným trestným činem pohlavního zneužití podle § 239 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák, (spáchaným za okolnosti zvláště přitěžující) a uložil mu za použití § 30 tr. zák. trest podle § 239 odst. 2 tr. zák. Zvláště přitěžující okolnost, za níž se obviněný činu dopustil, spatřoval lidový soud v tom, že obviněný byl učitelem, který byl pověřen společností výchovou mládeže. Společnost má zájem na tom, aby naše mládež vyrůstala mravně nenarušená, a vésti mládež v tomto směru bylo povinností obviněného. Obviněný se však tomuto úkolu těžce zpronevěřil a dopustil se pohlavního zneužití ve více případech a po delší dobu, porušiv tím zvláštní povinnost vyplývající z jeho postavení. Tento rozsudek se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil rozsudek lidového soudu a tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona vytkla, že skutečnost, že obviněný v době spáchání trestného činu pohlavního zneužití byl učitelem, po případě zástupcem ředitele, je skutkovou okolností, kterou má na mysli ustanovení § 240 tr. zák. a nelze proto tuto skutečnost u trestného činu pohlavního zneužití podle § 239 tr. zák. pokládat za okolnost zvláště přitěžující vzhledem k ustanovení § 19 odst. 2 tr. zák.
Stížnost pro porušení zákona je v podstatě důvodná, i když s jejími právními závěry týkajícími se výkladu ustanovení § 19 odst. 2 tr. zák. nelze zcela souhlasit.
Z ustanovení § 19 odst. 2 tr. zák. vyplývá pouze, že soud nepřihlédne při výměře trestu k přitěžující okolnosti tehdy, je-li taková okolnost zákonným znakem trestného