Input:

č. 7/1961 Sb. rozh., Garance

č. 7/1961 Sb. rozh.
K otázce pravomoci soudů ve sporech o vyklizení společného bytu rozvedených manželů.
(Rozhodnutí okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. září 1960, 8 C 315/60).
Žalobkyně se domáhala po rozvodu manželství vůči svému bývalému manželu jako žalovanému vyklizení společného bytu v rodinném domku, jehož vlastníkem je žalobkyně, kdežto žalovaný vlastníkem rodinného domku není.
Okresní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl a uznal rozvedeného manžela, který není vlastníkem rodinného domku, povinným byt vyklidit. Toto rozhodnutí okresního soudu se stalo pravomocným.
Z odůvodnění:
Jádrem sporu je otázka, zda patří do pravomoci soudu rozhodování o žalobě, jíž se domáhá manžel po rozvodu manželství vůči druhému manželu vyklizení společného bytu v případě, že jde o byt v rodinném domku, jehož vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem je žalobce, kdežto žalovaný vlastníkem rodinného domku není.
Ve směrnici pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod čís. 2 Sb. rozh. čs. soudů z r. 1958, není tato otázka přímo řešena. Tato směrnice však vytyčila zásadu, v níž třeba hledat vodítko k jejímu řešení. Podle této zásady je rozhodování soudů vyloučeno jen v těch případech, v nichž je orgán národního výboru oprávněn vydat rozhodnutí podle § 55 zák. č. 67/1956 Sb. o hospodaření s byty, a ve směrnici jsou pak uvedeny případy, kdy k tomu tak není a kdy tedy soudní pravomoc vyloučena není. Jde o to, zda sem lze zahrnout i případ, o nějž jde.
Podle § 55 odst. 2 zák. č. 67/1956 Sb. nemůže orgán národního výboru vydat příkaz k vystěhování v případě, že by se měl rozvedený manžel vystěhovat z vlastního rodinného domku nebo z rodinného domku příslušníka své rodiny, pokud jím není jeho dítě. Při slovním výkladu zákona by se nepochybně nevyloučilo oprávnění národního výboru k rozhodování ani v tomto případě a důsledně pak vyloučila pravomoc soudů, neboť žalovaný rozvedený manžel ani jeho rodinný příslušník není vlastníkem rodinného domku, v němž je společný byt. Přesto však tento závěr by nebyl správný, neboť není v souladu ani se zásadami občanského soudního řádu o rozsahu soudní pravomoci, ani se základní koncepcí, z níž citovaná směrnice vychází.
Podle § 3 o. s. ř. rozhodují občanské soudy o občanskoprávních věcech, pokud tyto věci nejsou vyňaty z jejich pravomoci. Lze proto pravomoc soudu vyloučit - jak zdůrazňuje směrnice - jen v těch případech, kdy to buď stanoví výslovně nějaký předpis, nebo kdy to lze dovodit alespoň z účelu nějakého jiného předpisu. I když § 55 zák. č. 67/1956 Sb. nemá ustanovení o vyloučení soudní pravomoci, nelze připustit, aby docházelo ke kolizi při rozhodování o společném bytu manželů mezi soudy a národními výbory a sice ke kolizi takové jíž by bylo mařeno opatření o dalším užívání společného bytu uskutečněné správním aktem, jímž se nově upravují trvající právní poměry manželů k tomuto bytu, a to právě soudním rozhodnutím, které bylo vydáno o žalobě jednoho manžela na vyklizení manžela druhého.
Je třeba si povšimnout, že důvodem vyloučení soudní pravomoci není podle směrnic snad ta skutečnost, že o téže otázce by rozhodovaly dva různé státní orgány. Na tom totiž samo o sobě není nic závadného a právě zákon č. 67/1956 Sb. v jiných případech takovou