Input:

č. 6/1963 Sb. rozh. tr., Garance

č. 6/1963 Sb. rozh. tr.
Ustanovení § 41 písm. b) tr. zák. na rozdíl od § 41 písm. a) tr. zák. neklade podmínku závažnosti trestných činů, nýbrž ustanovuje, že za nebezpečného recidivistu je třeba pokládat též pachatele, který soustavně páchá úmyslné trestné činy téže povahy, ač již byl pro takové trestné činy vícekráte potrestán. Délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, uvádí jako okolnost, která by vzhledem k předchozím odsouzením pachatele ovlivňovala stupeň nebezpečnosti trestných činů, pouze příkladmo.
Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu. Spáchá-li odsouzený trestný čin v době výkonu trestu a budou-li splněny i ostatní znaky uvedené v § 41 písm. a) nebo b) tr. zák., nutno pachatele považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 1962 - 1 Tz 34/62)
Rozsudkem okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. května 1962 byl obžalovaný uznán vinný trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se zřetelem na ustanovení § 41 písm. b) tr. zák. a trestným činem příživnictví podle § 203 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků.
K odvolání obžalovaného krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 1962 zrušil tento rozsudek, zprostil obžalovaného obžaloby pro trestný čin příživnictví podle § 203 tr. zák. a uznal jej vinným pouze trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. a uložil mu nový trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem tento rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. května 1962 ve výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se zřetelem na § 41 písm. b) tr. zák. a v důsledku toho i ve výroku o trestu.
Obžalovanému podle § 213 odst. 2 tr. zák. s užitím § 42 tr. zák. uložil nový nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Z odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona, podaná generálním prokurátorem ve lhůtě uvedené v § 272 tr. ř., vytýká, že krajský soud v odsuzující části svého rozsudku porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 41 písm. b) tr. zák., protože nedosti pečlivě a nesprávně hodnotil okolnosti, které byly rozhodné pro závěr, zda obžalovaný jest nebo není zvlášť nebezpečným recidivistou. Stížnost pro porušení zákona dovozuje, že při správném hodnocení všech okolností by musel soud jmenovaného pokládat za zvlášť nebezpečného recidivistu a podle toho také rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že byl porušen zákon.
Podle rozsudku krajského soudu se obžalovaný od listopadu 1960 do března 1962 úmyslně vyhýbal placení výživného na nezletilého syna, nar. 8. 12. 1951, ač je povinen na jeho výživu přispívat částkou 180,- Kčs měsíčně, za tuto dobu dluží na výživném celkem 3060,- Kčs, tím se tedy dopustil trestného činu zanedbání