Input:

č. 6/1962 Sb. rozh., Garance

č. 6/1962 Sb. rozh.
Důsledky nepodepsání smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti jedním z kolektivu pracovníků.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. září 1961, 4 Cz 57/61).
Žalující podnik domáhal se na základě smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti za žalovaných zaměstnancích zaplacení manka, které vzniklo na prodejně žalujícího podniku v době od 22. 4. do 31. 7. 1959 v úhrnné částce 4065,- Kčs.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl s tím odůvodněním, že nebylo prokázáno převzetí hmotné odpovědnosti řádnou písemnou smlouvou, při čemž průklep této smlouvy nelze pokládat za dostatečný důkaz. Ostatně i kdyby smlouva existovala, nebyly žalobcem vytvořeny náležité podmínky, neboť z 10 zaměstnanců 4 nepodepsali smlouvu o spolčené hmotné odpovědnosti a tento stav odporuje ustanovení § 2 vyhlášky č. 165/1958 Ú. l. Protože nebylo zjištěno žádné konkrétní zavinění žalovaných, nelze je uznat povinnými k náhradě škody ani podle § 2 zák. č. 71/1958 Sb.
Proti tomuto rozsudku opravný prostředek podán nebyl.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že shora uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Žaloba uplatňuje nárok na náhradu škody, který podle žaloby vyplývá ze smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti tak, jak ji mají na mysli ust. §§ 4 odst. 2 a 9 zák. č. 71/1958 Sb. Bylo proto povinností žalobce, aby především prokázal, že vznikla škoda, aby prokázal výši této škody a dále, aby důkazními prostředky, které mu poskytuje občanský soudní řád, prokázal, že žalovaní převzali kolektivní hmotnou odpovědnost ve smyslu cit. ustanovení. Žalobce dokazoval uzavření smlouvy o společné hmotné odpovědnosti listinou, která byla průpisem originálu, který předložit nemohl. Za zápisu o ústním jednání vyplývá jenom tolik, že byla předložena smlouva o hmotné odpovědnosti, ale ani ze zápisu o tomto nebo dalších ústních jednáních nevyplývá, že by touto smlouvou, pokud se týče jejím opisem, byl proveden důkaz a že by zejména žalovaným byla dána příležitost vyjádřit se k obsahu této listiny, zejména v tom směru, zda ji podepsali, zda uznávají pravost podpisu a správnost obsahu. Napadený rozsudek jenom konstatuje, že žalobce ani na výzvu nepředložil originál a že kromě podpisu jedné ze žalovaných jsou na předloženém průklepu podpisy žalovaných nezřetelně prokopírovány. Nehledě k tomu, že písemná smlouva o hmotné odpovědnosti není a nemůže být s ohledem na ustanovení § 99 o. s. ř. jediným důkazem, přehlédl soud tvrzení žalobce, podle něhož prvopis je uložen pravděpodobně v kádrovém materiálu prvého žalobce, který u žalujícího podniky není již zaměstnán. Bylo tudíž na jedné straně povinností soudu, aby provedením důkazu předloženým průpisem smlouvy ujasnil otázku, zda a jakém rozsahu, jakého obsahu a kterými žalovanými byla smlouva o kolektivní hmotné odpovědnosti uzavřena, jednak, aby s přihlédnutím k § 21 obč. zák. použil ustanovení § 7 o. s. ř., i když žalobce byl zastoupen právníkem, za tím účelem, aby zástupci žalobce dal náležité poučení ke zjištění všech možností, aby soudu byl předložen prvopis smlouvy.
Řízení provedené soudem je do té míry neúplné, že mohlo vést k nesprávnému rozhodnutí.
I když všechny