Input:

č. 56/1966 Sb. rozh., Garance

č. 56/1966 Sb. rozh.
Ustanovení § 37 odst. 2 not. řádu sice umožňuje změnu rozhodnutí, jímž byla určena obecná cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví, avšak může se tak stát jen na základě nových skutečností.
K postupu státního notářství při zjišťování obecné ceny nemovitostí při projednávání dědictví.
(Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1965, 11 Co 659/65.)
Státní notářství pro Prahu 7 provedlo vypořádání dědiců podle § 484 o. z. a § 39 odst. 3 not. řádu.
Proti rozhodnutí podal odvolání jen pozůstalý syn. Namítá, že do dědictví nemělo být zařazováno zařízení pokoje s lednicí, gramofonem, radiem, transformátorem a psacím strojem, neboť jde o věci, které jsou jeho vlastnictvím, což od počátku řízení uplatňoval. Dále tvrdí, že do majetku zůstavitele neměla být zahrnuta peřina, o které se účastníci dohodli, že patří manželce odvolatele. Protože odvolatel se zůstavitelem byli spoluvlastníky hrobky tak, že odvolateli patřilo 9/17, nemůže prý být předmětem dědictví polovina hrobky, ale jen 8/17. Dále odvolatel namítá, že státní notářství nesprávně rozdělilo jednotlivé věci zůstavitele mezi dědice, neboť prý se nemělo řídit jen jejich odhadní hodnotou, ale i tím, jak jsou cenné. Konečně vytýká, že bylo opomenuto ocenění porostu a plotu nemovitostí, které dědí pozůstalá manželka. Navrhuje proto, aby ve smyslu těchto jeho námitek bylo napadené rozhodnutí upraveno.
Městský soud v Praze rozhodnutí státního notářství potvrdil.
Z odůvodnění:
Pokud jde o námitku, že do aktiv dědictví neměly být zařazovány některé věci buď proto, že jsou ve vlastnictví odvolatele, nebo třetích osob či naopak, že tam snad měly být zařazeny věci, které má v držení pozůstalá manželka (matracové polštáře), jde o skutečnosti, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím státního notářství z 2. 11. 1965, jímž byla stanovena obecná cena majetku zůstavitele a čistá cena dědictví. Odvolatel skutečně od počátku tvrdil, že některé ze zmíněných věcí jsou jeho majetkem a nepatří proto do dědictví a proto také státní notářství odkázalo ho rozhodnutím ze dne 6. 9. 1965 na žalobu u soudu, avšak odvolatel této možnosti prokázat své vlastnictví nevyužil, takže státní notářství byl oprávněno ve smyslu § 18 not. řádu o této sporné skutečnosti rozhodnout samo. To se pak stalo zmíněným rozhodnutím ze dne 2. 11. 1965, které nabylo právní moci, protože účastníci řízení se vzdali opravných prostředků proti němu. Tím se stalo, že o této otázce je pravomocně rozhodnuto tak, jako by o ní rozhodl příslušný soud. Právní moc tohoto rozhodnutí se ovšem týká jejich dědiců, třetí osoby se mohou podle § 48 not. řádu domáhat