č. 56/1954 Sb. rozh. obč., Garance

Lidový soud v Ústí n. Orl. povolil Československému státu – justiční správě jako vymáhajícímu věřiteli k vydobytí částky 1060 Kčs proti dlužníku exekuci na movité věci a na plat. Exekuci povolil soud na základě pravomocného správního opatření, jímž bývalý osobní úřad dlužníkův uložil dlužníkovi v době, kdy už nebyl správním zaměstnancem, nýbrž zaměstnancem ve výrobě, vrácení částek pracovních příjmů, které mu byly neprávem vyplaceny (přeplatků) v době před zrušením pracovního poměru.

Krajský soud v Pardubicích změnil ke stížnosti dlužníka usnesení soudu prvé stolice tak, že návrh na povolení exekuce zamítl.

Krajský soud zjistil ze správních spisů, že vymáhaná náhrada má povahu přeplatku, k němuž došlo tím, že dlužníkovi byl vyplácen služební plat i v době od 20. února do 30. dubna 1952, ačkoliv v té době dlužníkovi už podle § 11 odst. 1 písm. c) platového řádu č. 68/1950 Sb. plat nenáležel, poněvadž byl od 26. prosince 1951 nemocen. Správním opatřením bylo proto stanoveno, aby dlužník, který však v té době už nebyl zaměstnancem justiční správy, poněvadž jeho pracovní poměr byl rozvázán ke dni 1. května 1952, vzniklý přeplatek správnímu oddělení krajského soudu pod následky exekuce vrátil. Ze správních spisů je dále zřejmo, že dlužník odmítl přeplatek vrátit z věcných důvodů, poněvadž prý měl nárok na služební plat až do 30. dubna 1952.

Stížnost je odpodstatněna především proto, že správní opatření, na základě něhož se žádá o povolení exekuce, není exekučním titulem podle § 428 o. s. ř. Zákon č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, který se vztahoval i na dlužníka, umožňuje státu, aby pohledávky vzniklé vůči zaměstnanci z pracovního poměru uhrazoval administrativními srážkami z pracovních příjmů, v rozsahu a za podmínek, které stanoví platové řády. Podle § 25 vl. nař. č. 68/1950. Sb., kterým se vydává platový řád pro správní zaměstnance, je tento způsob úhrady přípustný bez ohledu na předpisy o exekuci u pohledávek státu vzniklých z pracovního poměru nebo se zřetelem na něj. Jestliže ovšem státní správa nevolí tuto cestu, která zřejmě znamená pro věřitele urychlení a usnadnění uspokojení a rozhodne se pro soudní exekuci, pak musí i takový věřitel mít pro vymáhaný nárok exekuční titul. Podle § 26 odst. 2 tohoto platového řádu lze požadovat vrácení neprávem vyplacených částek pracovních příjmů (přeplatků), jen věděl-li zaměstnanec nebo musel-li podle okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně vyměřené nebo omylem vyplacené a nejdéle za uplynulou dobu tří let. Předpisy o náhradovém řízení podle §§ 23 a násl. vl. nař. č. 120/1950 Sb., o právech a povinnostech státních zaměstnanců, o řízení ve věcech jejich pracovního poměru a o rozhodčích komisích, se na tento případ nevztahují, neboť ani vymáhající věřitel netvrdil, že by šlo o škodu, kterou dlužník způsobil státu zaviněným porušením povinností.